Florac a Bédouès aneb místo, kde chcíp pes

Jelikož jsem si (trubka) zapomněla počítač po příletu u Terky v kufru, nezbývalo mi nic, než s přidáním několika posledních fotek z našich posledních dnů ve Francii počkat, než zase počítač získám zpět a než najdu chuť to sesmolit.

Florac, krásné a malé městečko uprostřed nádherné přírody a doslova uprostřed francouzského Národního parku Cévennes. Vstaly jsme brzo, protože nás čekala krásná zhruba pěti kilometrová procházka z kempu přímo do středu města. panorámata, panorámata, panorámata, co vám budu povídat, kochaly jsme se celo dobu. Ráno bylo sice trošku frišno, ale jakmile zasvítilo pořádně slunce, teplota stoupla a šlo se nám hezky. Zvládly jsme to za necelou hodinu.

Château de Florac

Městečko čítající sotva dva tisíce obyvatel má dlouhou historii, nejstarší čtvrti Floracu se datují do 12. století. Od století třináctého stojí nad městem hrad, nebo spíš zámek, který byl pak v 17. století rekonstruován, protože během náboženských válek byl krapet poničen.

Co stojí rozhodně za vidění, kromě již zmíněného Château de Florac, kde dnes sídlí oficiální vedení Národního parku Cévennes, je určitě la Source du Pêcher. Prostě pramen. Ale hezkej s vodou celoročně okolo 10°C. Chovají tam kachny, dokonce jim teď vybudovali i domeček na břehu Tarnonu (přítok Tarnu).

Městečko si žije svým životem, je to díra, což je hodně patrné po turistické sezóně (zrovna když jsme tam byly my). Během léta se každou neděli a čtvrtek konají na náměstí (Espl. Marceau Farelle) trhy. Rozhodně stojí za vyzkoušení některá z místních kavárniček, pâtisserií nebo skvělý místní podnik Atelier du miel et de la châtaigne - kde mají sušenky, dorty, čokolády, karamely a další dobroty z kaštanů a medu (jak už ostatně název napovídá), protože v tomhle kraji jsou všichni z kaštanů a medu naprosto hotoví a cpou to všude.
Tak jsme se tak brouzdali po městečku, koupily si kafe a dortík, páč jsme od rána nic pořádně nejedly a zavčas se vydaly na cestu zpět, abychom do poledního byly zpátky v kempu s nadějí, že nám nechají oběd. Jak jsme ale po návratu zjistily, díky paní šéfové na nás nezbylo nic. Naštěstí se nás Leti zželelo a dala nám šunku a bagetu a tak jsme naše neustále hladové žaludky utěšily aspoň sendvičem.

A pozor, teď vás čeká velké odhalení - Carrefour Market Florac - místo, které nás svým způsobe drželo při životě, když tam pravidelně doplňovali zásobu sušenek, bonbónů a chipsů, abychom to mohly všechno vykoupit pokaždé, když jsme se tam jednou za 10 000 let dostaly.

Úplně poslední den v kempu, v sobotu, jsme se odpoledne rozhodly pro malou cca hodinovou procházku do nejbližší vesnice jménem Bédouès. Nicole nám poradila hezký okruh s několika zastávkami - kaplí svatého Saturnina a Bédoueským kostelem (Collégiale de Bédouès). 

Počasí nám přálo, foťáky jsme měly nabité a nezapomněla jsem ani selfie stick, bylo to fajn. Natrhali jsme si ostružiny a jablka, málem se na mostě nechaly přejet autem, jelikož jsme zrovna byly v zuřivém zápalu focení selfies. Jakmile jsme se vrátily, začaly jsem balit, abychom to do večeře stihly. Večer jsme uklidily karavan a pak překážely v restauraci, pily monaco (pivo s limonádou a sirupem, jediná přijatelná možnost, jak do sebe vpravit Heineken) a těšily se na odjezd.

V neděli v 5:15 mě nelítostně probudil budík. Horko těžko jsme se vyhrabaly z karavanu, probudily Claudia, který jasně prohlásil, že bez kafe nemůže. Tudíž jsme se vydali ještě naposledy do restaurace, abychom si dali kafe, kafe s mlékem a kakajíčko - hádejte, kdo si dal co!
A hurá do Marseille! Už jen krůček (pořádnej skok) domů...

On a já si vždycky dáme jedno další... Nebo ne?

Už je to za námi. Teda ne úplně a jen pro Terku a mě, ale i tak. Dne 1. září jsme oficiálně skončily s prací v kempu Chantemerle - to znamená, že už nejsme placené, ale ještě po 5 dní, co tu budeme zůstávat, budeme pracovat cca 3 hodiny denně za jídlo a ubytování (rozuměj za ty blafy od Laetizie - mimochodem pořád nevím, jak se správně píše její jméno, a za hnusný karavan). Áďu čeká ještě měsíc, to je vůbec jiná kapitola.

Joop & Els

Jakkoli hlavní sezóna byla krátká (cca 14 dní opravdové špičky), zdálo se nám to jako věčnost. Ještě že tu byl Joop a Els, ti nám vždycky zvedli náladu (už jsem se vám zmiňovala, že Joop pracuje ve výrobně čokolády? Určitě ano, ale tohle se stejně musí připomínat často). Els tu navíc slavila narozeniny. Ten den měli přijít na večeři, Nicole objednala dort, my nazdobily stůl (já jsem jak psychouš běhala před servisem s nůžkami po kempu, abych připravila ten nejhezčí pugét kytek, co bylo v mých silách - či spíše v silách místní květeny) a Joop si nabil tablet, aby to mohl všechno vyfotit. Nakonec jsem i dostaly kousek dortu a jeden drink na Joopův účet, což bylo hrozně fajn. (Ještě aby ne.) Navíc nám Joop taky vysvětlil význam slova/ názvu Heineken. Jedná se o zkratku v holandštině, která přeložená do angličtiny znamená: He and I always get a new one, což přeloženo do češtiny je něco jako: On a já si dáme vždycky jedno další... Ztraceni v překladu? Já taky.

Luna, fenka Els a Joopa, vychutnávající si jistě zasloužený odpočinek na pláži

Co se týče poměru Slováci vs. Češi klienti, tak to nakonec byla remíza - dvě Sloveky, jeden Čech (o něm jsem už psala tady) a jedna Češka.

Ještě se musím zmínit o Roeových. tahle rodinka z Anglie byla skvělá a hrozně si nás oblíbila. Dokonce se mě ptali, jestli tady příští rok budu, že oni si i všechno rezervovali.

"No já nevím, musím se rozmyslet"

"Ale když vy tady nebudete, tak to my nepřijedeme!"

"Ale tohle je trochu vydírání ne?"

Nebylo to poprvé, co jsme byly tázané, zda přijedeme za rok znovu. A jakkoli jsme se z odpovědi vždy vykroutily nebo ji nějak zamluvily, v hlavách nám pokaždé problesklo: Jen to ne! Nikdy, nikdy, niky, nikdy! Ne, ne, ne, ne... Nechápejte nás špatně, svým způsobem to tady bylo zábavné, zajímavé, napínavé a přínosné, ale neskutečně vyčerpávající. Psychicky, fyzicky i jakkoli jinak jsme vyřízené. Pracovat 4 měsíce v kuse bez dne volna, se všemi těmi lidmi řekněme složitého charakteru je vážně síla. A síly nám ke konci už dost chyběli.

Podvečer u Tarnu

A pro velký úspěch tu máme narozeniny ještě jednou. Tentokráte moje. Áďa s Terkou, Claudiem a Leti mi připravili koláč/dort s čerstvým ovocem a nechybělo ani přáničko. Prý jsem už stará větev (Bon anniversaire, vieille branche!). Tak teda dík, no. Teď vážně, bylo to od nich moc hezké a pro jednou jsme si tady zase užila den.