Florac a Bédouès aneb místo, kde chcíp pes

Jelikož jsem si (trubka) zapomněla počítač po příletu u Terky v kufru, nezbývalo mi nic, než s přidáním několika posledních fotek z našich posledních dnů ve Francii počkat, než zase počítač získám zpět a než najdu chuť to sesmolit.

Florac, krásné a malé městečko uprostřed nádherné přírody a doslova uprostřed francouzského Národního parku Cévennes. Vstaly jsme brzo, protože nás čekala krásná zhruba pěti kilometrová procházka z kempu přímo do středu města. panorámata, panorámata, panorámata, co vám budu povídat, kochaly jsme se celo dobu. Ráno bylo sice trošku frišno, ale jakmile zasvítilo pořádně slunce, teplota stoupla a šlo se nám hezky. Zvládly jsme to za necelou hodinu.

Château de Florac

Městečko čítající sotva dva tisíce obyvatel má dlouhou historii, nejstarší čtvrti Floracu se datují do 12. století. Od století třináctého stojí nad městem hrad, nebo spíš zámek, který byl pak v 17. století rekonstruován, protože během náboženských válek byl krapet poničen.

Co stojí rozhodně za vidění, kromě již zmíněného Château de Florac, kde dnes sídlí oficiální vedení Národního parku Cévennes, je určitě la Source du Pêcher. Prostě pramen. Ale hezkej s vodou celoročně okolo 10°C. Chovají tam kachny, dokonce jim teď vybudovali i domeček na břehu Tarnonu (přítok Tarnu).

Městečko si žije svým životem, je to díra, což je hodně patrné po turistické sezóně (zrovna když jsme tam byly my). Během léta se každou neděli a čtvrtek konají na náměstí (Espl. Marceau Farelle) trhy. Rozhodně stojí za vyzkoušení některá z místních kavárniček, pâtisserií nebo skvělý místní podnik Atelier du miel et de la châtaigne - kde mají sušenky, dorty, čokolády, karamely a další dobroty z kaštanů a medu (jak už ostatně název napovídá), protože v tomhle kraji jsou všichni z kaštanů a medu naprosto hotoví a cpou to všude.
Tak jsme se tak brouzdali po městečku, koupily si kafe a dortík, páč jsme od rána nic pořádně nejedly a zavčas se vydaly na cestu zpět, abychom do poledního byly zpátky v kempu s nadějí, že nám nechají oběd. Jak jsme ale po návratu zjistily, díky paní šéfové na nás nezbylo nic. Naštěstí se nás Leti zželelo a dala nám šunku a bagetu a tak jsme naše neustále hladové žaludky utěšily aspoň sendvičem.

A pozor, teď vás čeká velké odhalení - Carrefour Market Florac - místo, které nás svým způsobe drželo při životě, když tam pravidelně doplňovali zásobu sušenek, bonbónů a chipsů, abychom to mohly všechno vykoupit pokaždé, když jsme se tam jednou za 10 000 let dostaly.

Úplně poslední den v kempu, v sobotu, jsme se odpoledne rozhodly pro malou cca hodinovou procházku do nejbližší vesnice jménem Bédouès. Nicole nám poradila hezký okruh s několika zastávkami - kaplí svatého Saturnina a Bédoueským kostelem (Collégiale de Bédouès). 

Počasí nám přálo, foťáky jsme měly nabité a nezapomněla jsem ani selfie stick, bylo to fajn. Natrhali jsme si ostružiny a jablka, málem se na mostě nechaly přejet autem, jelikož jsme zrovna byly v zuřivém zápalu focení selfies. Jakmile jsme se vrátily, začaly jsem balit, abychom to do večeře stihly. Večer jsme uklidily karavan a pak překážely v restauraci, pily monaco (pivo s limonádou a sirupem, jediná přijatelná možnost, jak do sebe vpravit Heineken) a těšily se na odjezd.

V neděli v 5:15 mě nelítostně probudil budík. Horko těžko jsme se vyhrabaly z karavanu, probudily Claudia, který jasně prohlásil, že bez kafe nemůže. Tudíž jsme se vydali ještě naposledy do restaurace, abychom si dali kafe, kafe s mlékem a kakajíčko - hádejte, kdo si dal co!
A hurá do Marseille! Už jen krůček (pořádnej skok) domů...

On a já si vždycky dáme jedno další... Nebo ne?

Už je to za námi. Teda ne úplně a jen pro Terku a mě, ale i tak. Dne 1. září jsme oficiálně skončily s prací v kempu Chantemerle - to znamená, že už nejsme placené, ale ještě po 5 dní, co tu budeme zůstávat, budeme pracovat cca 3 hodiny denně za jídlo a ubytování (rozuměj za ty blafy od Laetizie - mimochodem pořád nevím, jak se správně píše její jméno, a za hnusný karavan). Áďu čeká ještě měsíc, to je vůbec jiná kapitola.

Joop & Els

Jakkoli hlavní sezóna byla krátká (cca 14 dní opravdové špičky), zdálo se nám to jako věčnost. Ještě že tu byl Joop a Els, ti nám vždycky zvedli náladu (už jsem se vám zmiňovala, že Joop pracuje ve výrobně čokolády? Určitě ano, ale tohle se stejně musí připomínat často). Els tu navíc slavila narozeniny. Ten den měli přijít na večeři, Nicole objednala dort, my nazdobily stůl (já jsem jak psychouš běhala před servisem s nůžkami po kempu, abych připravila ten nejhezčí pugét kytek, co bylo v mých silách - či spíše v silách místní květeny) a Joop si nabil tablet, aby to mohl všechno vyfotit. Nakonec jsem i dostaly kousek dortu a jeden drink na Joopův účet, což bylo hrozně fajn. (Ještě aby ne.) Navíc nám Joop taky vysvětlil význam slova/ názvu Heineken. Jedná se o zkratku v holandštině, která přeložená do angličtiny znamená: He and I always get a new one, což přeloženo do češtiny je něco jako: On a já si dáme vždycky jedno další... Ztraceni v překladu? Já taky.

Luna, fenka Els a Joopa, vychutnávající si jistě zasloužený odpočinek na pláži

Co se týče poměru Slováci vs. Češi klienti, tak to nakonec byla remíza - dvě Sloveky, jeden Čech (o něm jsem už psala tady) a jedna Češka.

Ještě se musím zmínit o Roeových. tahle rodinka z Anglie byla skvělá a hrozně si nás oblíbila. Dokonce se mě ptali, jestli tady příští rok budu, že oni si i všechno rezervovali.

"No já nevím, musím se rozmyslet"

"Ale když vy tady nebudete, tak to my nepřijedeme!"

"Ale tohle je trochu vydírání ne?"

Nebylo to poprvé, co jsme byly tázané, zda přijedeme za rok znovu. A jakkoli jsme se z odpovědi vždy vykroutily nebo ji nějak zamluvily, v hlavách nám pokaždé problesklo: Jen to ne! Nikdy, nikdy, niky, nikdy! Ne, ne, ne, ne... Nechápejte nás špatně, svým způsobem to tady bylo zábavné, zajímavé, napínavé a přínosné, ale neskutečně vyčerpávající. Psychicky, fyzicky i jakkoli jinak jsme vyřízené. Pracovat 4 měsíce v kuse bez dne volna, se všemi těmi lidmi řekněme složitého charakteru je vážně síla. A síly nám ke konci už dost chyběli.

Podvečer u Tarnu

A pro velký úspěch tu máme narozeniny ještě jednou. Tentokráte moje. Áďa s Terkou, Claudiem a Leti mi připravili koláč/dort s čerstvým ovocem a nechybělo ani přáničko. Prý jsem už stará větev (Bon anniversaire, vieille branche!). Tak teda dík, no. Teď vážně, bylo to od nich moc hezké a pro jednou jsme si tady zase užila den. 

Co mě pobyt ve Francii naučil

...že když maso, tak krvavý.
....že dům paní šéfové je permanentně špinavý.
...že Francouzi neumí používat štětku do hajzlu. Vlastně ani Italové... ani Španělé.
...že se překvapivě nejmenují všichni Pierre, ale Christoph. I když Pierrů je tu taky dost.
...že když chleba, tak bageta.
...že stěžovaní si (neustále a na cokoli) je francouzský národní sport.
...že oslové vůbec nehýkají hezky, ale spíš jak z hororu.
...že jsou to opravdu tupá zvířata.

Terka měla po tomhle fešákovi sbírat hovna.... But first, let me take a selfie!

...že když šéfové řeknou zítra, myslí tím hned.
...ale že oni mají na všechno dost času.
...že čáry vyznačující parkovací místa u supermarketu jsou jen na okrasu.
...že když Áďa nemá cíga, tak je to "mrdat prdel do psí kundy pěkně v píči".
...že alkohol za volantem není zase takový problém.
...že 1664 je hnusný pivo, ale pořád lepší než Heineken.
...že kafe se tu pije jak víno a víno jako voda.
...že tu skoro každý kouří. Hodně.
...že když jste šéf, není lehké vyhodit zaměstnance. Může vás totiž zažalovat a být v právu, přestože je to liný smrdlavý kokot, co nedělá svou práci pořádně *viz Alexandr.
...že Francouzi nemají zase takový styl - obzvláště přihlédneme-li k tomu, že tu skoro všichni nosí claquettes (pantofle, co znáte třeba od pracovníků ve zdravotnictví).
...že eau de vie vás spíš zabije, než oživí.
...že francouzské televizní seriály jdou stejně tak špatné jako ty české.
...že i tady je Lidl obchodníkem roku.
...ale optimisticky to lze vidět jen s Carrefourem
...že málokterá Francouzska zná, natož nosí podprsenku.
...že když nepřítel, tak Arab.
...že Československo možná pořád existuje.
...že když osmi měsíční batole, tak jedině Lorenzo.
...že francouzština je hrozně krásný jazyk, ať už jím mluví kdokoli, zní to hezky (a rozhodně ne přitepleně). Ještě kdybych mu tak rozuměla...

Lorenzo nám trochu vyrostl.

Českej šnitzl sem, jinak ven!

Tak jsme to konečně udělaly! Po všech těch blafech, co nám ti rádoby kuchaři vařili celou sezónu, jsme si udělaly (a pro ostatní taky) řízky s bramborovou kaší. Kuřecí. Nejlepší.

Michelinská hvězda

Naprosto s tímto článkem nesouvisející fotografie

Upřímně, vydávat každý večer okolo devadesáti jídel v restauraci, která je jak kapacitou stolů, tak velikostí prostor určená zhruba pro šedesát lidí, není žádnej med... Za to adrenalin jako prase. Nejhorší je, že my, servírky, bychom to zvládly, kdyby to nemrvili v kuchyni. Začne to nenápadně v sedm hodin večer a pak najednou už nejsou skleničky na víno, ani příbory... Do toho všeho se snažíte rozvzpomenout se, na který stůl přesně patří ta jídla, co vám zrovna z kuchyně poslali. A pravděpodobně poslali jen půlku objednávky (a ještě špatně), protože prostě proč ne? (Merde...) Claudio naštvaně pobíhá sem a tam, nahoru a dolů. Hosti občas musí chvíli čekat, ale berou to vždycky sportovně, když vidí to srocení národů... Většinou všichni odcházejí spokojení (což může potvrdit naše prasátko na spropitné) a někteří se  vracejí třeba ještě několikrát za svůj pobyt. Známka kvality (ha ha), nebo spíš jsou klienti takoví dobrodruzi, že si to napětí (Donesou mi pití včas? Nezapomenou na popelník? Opravdu dostanu saucisse aux herbes a ne à la chataigne?) chtějí vyzkoušet znova. 

Máme dva kuchaře, teda teď už vlastně zase jen jednoho - k tomu se dostanu, ale oba dva jsou leví jak turecký šavle... Alexandr a Laetitzia se spolu jen hádají, dělají si naschvály nebo spolu nemluví, do práce se moc nehrnou a často chybují. Navíc co se týče uklízení, tak to není žádná sláva, a co si budeme povídat, v restauraci se prostě uklízet musí. A pořádně. Všechno se znovu vyhrotilo včera, kdy se konal velký úklid kuchyně, po němž Alexandr řekl, že končí a odjíždí o týden dřív, než má ve smlouvě. Hajzlík jeden egyptskej.  Včera (neděle) pracoval naposledy. Celkově je tu napjatá atmosféra. Všichni tu všem lezou krkem a i my bagety se mezi sebou hádáme víc, než je obvyklé, nebo víc, než jsme se doposud hádaly. Sezóna je holt dlouhá a spolupracovat s lidmi, kteří nejsou příliš týmoví hráči a práce jim nic moc neříká, je vskutku vyčerpávající. Ale klienti jsou pořád milí, až na pár výjimek a to jsou především místní, to jsou idioti. Jak sama  Áďa pronesla: "Lozère je nejméně obydlený region Francie, ale kreténů se tady teda najde požehnaně!"

Nyní bude následovat několik útržků z konverzací zaslechnutých během servisů za celou sezónu. Bohužel spousta z nich vzniká na základně různých slovních hříček a chyb z různých jazyků, tudíž to nemá ani cenu sem psát, protože pokusy o překlad nevyznívají tak vtipně:

"Tak já to chápu, ale jestli to pochopí i v kuchyni, to se necháme překvapit..." (Já při braní složité objednávky. Nakonec se nic nepokazilo. Zázrak.)

*

"Do you speak English? Moi non..." (Claudio)

*
"Ping pong" (děti všech národností a věkových skupin, co si přijdou půjčit pálky na stolní tenis)
*
"Ale tohle mě zajímá..." (Pierre mladší, který mi tímto chtěl naznačit, že by si rád dal pivo , zrovna když jsem třídila čisté skleničky a vzala do ruky tu pivní)

*

-"Vybrali jste si dezert?"
-"Já bych si jako dezert dal vás!"

*

"Dal bych si prosím pizzu Chèvre Miel (pizza s kozím sýrem, medem a oříšky) a hodně medu prosím - potřebuju sacharidy!"

*

"Slečno, kolik vám mám dát dýško?" (zeptala se jedna nejistá dáma Adriany)

*

"No a pro ní, salát Nicoise, ale bez ančoviček, kukuřice, brambor, ..., takže jenom salát." (Tatínek objednávající pro svou dcerku)
*

-"Co je to to moellueux?"

-"To je kaštanový dortík."

-"Bleh..."

-"Vlastně je to docela dobrý..." (Adriana dealerka dezertů)
*
a budeme pokračovat...

Host do kempu, hůl do ruky vol.2

A byl tu první Čech. Tudíž se vyhlásil hromadný zákaz užívání všech českých nadávek, které jsme do té doby  stihly naučit většinu zaměstnanců. Takže se nekonala žádná psí prdel ani jakákoli jiná prdel, natož pak kurva. Pán si přivezl celou rodinku, německou manželku a dvě děti. A všichni se mezi sebou bavili anglicky...

Víceméně všichni hosté jsou tu milí a vstřícní. Například Mauriceovi, co celý týden mají zarezervovaný stůl číslo 16 na břehu řeky. Po tři dny si chtěli dát steak z tuňáka, ale zrovna jsme ho neměli (respektive Leticia ho odmítla připravit, protože neměla čas uvařit ratatouille). Mauriceiovi to nesli statečně, vyzkoušeli saucisse i hamburger, nicméně na nich bylo vidět, že se už nemůžou dočkat středy, až si toho pitomýho tuňáka konečně dají. Pánovi už se samým očekáváním podtáčely kníry.

A pak tu byla/je rodina Pahýlků. Situace je celkem standardní, dva sympatičtí rodiče a dvě děti - okatá hezoučká holčička a chlapeček, který však místo pravé ruky má od lokte dolů pahýlek. Tadá, přezdívka byla na světě. (Je to od nás zlé a určitě za tuhle škodolibou přezdívku skončíme v pekle, ale počkejte si, co teprve o nich budu psát!) Byla s nimi hrozná sranda, pravidelně si chodili pro nanuky (i několikrát denně), a děti jsme vídaly pobíhat po kempu celý den (a hrát si při tom na kouzelníky soudě podle toho, jak vehementně při tom máchali ručičkami nebo alespoň jejich částmi). Problémem občas bylo, když si Pahýlek - syn přišel pro nanuk sám a v levé (plnohodnotné) ruce držel peníze... Kam mu ten nanuk sakra podat? Lehce divná situace. Vzít peníze, podat nanuk - nikdy jinak! Popřípadě ho podat jeho sestřičce nebo tatínkovi, když přišli s ním. Tahle rodina byla jednou z těch, na které se nezapomíná. Stejně tak jako na holandské rozmazlené holčičky. Dvě malé Holanďanky věkem asi tři a pět vypadaly jako andělíčci z barokních obrazů. Velké modré oči, světlé blonďaté vlásky zakroucené v nádherných pravidelných lokýnkách (konec pedofilně laděné pasáže). Idylka až na to, že to byly snad ti dva nejrozmazlenější spratci pod sluncem! Křičely, vztekaly se, musely mít všechno ve stylu Frozen a bůhví co ještě. Když šly s rodiči do sprchy, celá Kelly Family si nahlas zpívala a vymýšlela různé básničky (kdo ví, co to bylo, jelikož to chrochtali holandsky).

A pak jsou tu sexy tatínkové s neméně sexy maminkami (smůla...) a pak jsou tu postarší páry, co si s sebou přivezly hromady knih a časopisů, jako například dvojice s krycím názvem Klub čtenářů. Přestože první pravidlo klubu čtenářů je, že se nikdy nemluví o Klubu čtenářů (nebo to byl jiný klub???), tihle dva byli tak milí, že o nich musím napsat. Kromě toho, že hodně, hodně četli, chodili často do restaurace a celý večer hráli jakousi deskovou hru... Když jsme jim naservírovali jídlo, posunuli hrací plán na stranu, v klidu se najedli a pak zase pokračovali. Většinou přicházeli mezi prvními hosty a odcházeli jako poslední.

Joop a Els a Luna, legendární partička holandského manželského páru a staré fenky labradora, konečně před pár dny dorazili. Prý jsem jezdí už přes devět let. Joop se chlubil, jak tu zná každý kout, každý rozvod elektřiny a každou odpadní rouru... Jeden večer sebou přinesl ohromnou a těžkou tašku. Záhy jsme zjistili, že v ní přechovává pytlíky plné vzorků kokainu čokolády - protože Joop pracuje pro jednu z největších čokoládoven na světě (prý zásobují a vyrábějí polotovary například i pro Milku). Tím si nás Joop definitivně získal a teď jsme s ním největší kámošky!
A pak jsou tu tři staříci (Tři Veteráni), co téměř každý večer přijdou na jedno, dvě Leffe.
A mladé páry, co nás učí správné výslovnosti piva Hoegaarden ([huchgardn]) nebo co na něco pořád čekají (až jim přineseme pití, až je objednáme, až jim udělají pizzu, až se jich zeptáme na dezerty...)
A pak jsou tu Britové, kteří většinou dávají velká dýška, protože Eura jsou pro ně jak nic (s tou jejich tvrdou britskou měnou), tak je rozhazují o sto šest.

A pořád je tu hodně lidí a mohla bych vám  o nich básnit ještě dlouho... Ale už mě to tu nebaví sepisovat. třeba zase jindy.

Receptář prima nápadů

O zahradničení toho vím asi tolik, kolik ví průměrný Američan o poloze a klimatických podmínkách ČR. Nicméně pořád je to víc, než sezná paní domácí... Možná jsme se už několikrát zmínily o speciálních projektech, v rámci nichž nichž jsme dokončily renovace v blocu sanitaire a taky předělaly, lépe řečeno přivedly zpět k životu, všechny okrasné zahrádky v kempu. A protože jsem dokonalá, pořídila jsem pár snímků před a po záhonů u recepce. S Terkou jsme se na tom sakra nadřely - ona měla dokonce tu smůlu, že chytla pasáž s růžemi, takže byla podrápaná úplně všude. Úplně. Všude. Postupně jsme vytrhávali kýble plevelu (mouvais herbes), tahaly enormní kořeny od jinak malých rostlinek (protože tady doposud vládlo přesvědčení, že ustřihnout nebo utrhnout plevel stačí) a klely jak dlaždiči. To všechno většinou už v období veder. To chceš. Výsledek byl však víc než uspokojivý. Podařilo se nám odkrýt docela hezkou zahrádku...

Kdo je kdo - část 3.

Již zmíněný kuchař - Alexander ne příliš veliký, se osvědčil, jak už bylo rečeno v předchozím článku, takže v kempu zůstává minimálně po dobu hlavní sezóny. Ono by taky bylo absolutně nemyslitelný v už takhle dost velkým zmatku v kuchyni zaučovat někoho novýho. Zvlášť přihlédnem-li k tomu, že většina předešlých uchazečů všude byla, všechno znala a od všeho měla klíče, přičemž neuměla ani správně vyválet těsto na pizzu, natož ho připravit. Alexander navenek pusobí jako naprostej gentleman, je samý pardon, excuse-moi, s'il vous plait a merci. A vypadá, že má dobrou náladu 24/7. Netrvalo ale dlouho a prišlo se na to, že je to ve skutečnosti liška podšitá. Asi jako všichni tady v tý zemi. A navíc je to arab, tak co byste chtěli. A vypadá jak tureckej automechanik. V kuchyni Leti provokuje, snaží se ji odtamtud vyštípat a dohodit jim místo ní nějakýho svýho kamarádíčka. To by tak ještě scházelo, další arab v řadách zaměstnanců, NO, MERCI. Leti se zatím drží, tak uvidíme, jak dlouho jí to půjde. 

Co se objednávek týče, chyby občas dělaj oba dva, nemaj si co vyčítat. Třeba dneska: Napíšete Alexandrovi instrukce k pizze a podtrhnete mu je reflexně žlutým zvýrazňovačem: pizza Chantemerle, místo tuňáka šunku. A on vám tam pak stejně tu pitomou rybu hodí. Dvakrát za sebou. Tak si jednu nedej. Nebo rovnou dvě.

No řekněte sami, nepřipadá vám už od pohledu podezřelej? :D

Pak je tu ještě Paige - přijela sem asi před tejdnem, aby svý drahý sestřence Nicole pomáhala na recepci v hlavní sezoně. To víte, jeden člověk na ty maily a povídáníčko s klientama prostě nestačí. Bodejť by taky jo, když Nicole radši řeší půl hodiny s jedněma klientama bobří rodinku na konci kempu místo toho, aby ukázala volný místa třema nově příchozím rodinám a prodala chleba nebo nanuky dalším pěti, co nervózně přešlapujou ve frontě vedoucí až před recepci. Jop, život je holt pes. Když už je řeč o psech, Paige si s sebou přivezla děsně rozmazlenýho a otravnýho bišona jménem Jackson. 

Sestřenka Paige je na jednu stranu správňačka, zalejvá za nás kytky okolo recepce, obchází kemp a neúčtuje nám zmrzky za plnou cenu. Ale je to taky sojka práskačka. Díky ní a jejímu bystrému zraku se součtem dioptrií cca 8 si Nicole usmyslela, že jsem to já, kdo uklízí sanitárky líp a tím pádem jsem to já, kdo je s největší pravděpodobností bude uklízet až do konce srpna. Fakt moc dík, Paige. Vstávání v šest ráno je jedna z mejch nejsilnějších stránek. Zeptej se kohokoli z mejch blízkejch, rozhodně ti to potvrděj. 

A tak se nám tu v Campingu Chantemerle krásně žije. Tak moc krásně, že s Klárkou počítáme každej den počet zbývajících pracovních dní. Už "jen" 34. ;) 

Takovej normální večerní servis...

Pec nám spadla, pec nám spadla, kdopak nám ji postaví...? Oukej, tak to nebyla pec, ale elektrika. To, že nám v restauraci padá proud během večerního servisu, je naprostá normálka. Spíš se stává jen výjimečně, že proud za celej večer nespadne ani jednou. S největší pravděpodobností za to může myčka, čůza. Ale nemyjte si nádobí, když se v půlce servisu nemůžete v tom malým kamrlíku ani otočit přes ty kupy špinavejch skleniček, talířů a příborů. Nemluvě o tom, že talířů na pizzu máme všehovšudy asi třicet a skleniček na víno asi padesát a vám přijde do restaurace sedmdesát, osmdesát lidí. To pak chtě nechtě to nádobí dělat musíte. Což je moje nebo Klárčina práce, záleží, která zrovna ten den uklízí bloc sanitaire. Ta má totiž večer volno (po tom, co po večeři zaleje ty pracně vytrhaný záhony okolo recepce a ty tři polochcíplý stromky u Nicole na zahradě), takže v případě nutnosti jde pomáhat zbylým dvěma do restaurace - dělat dezerty, pomáhat nosit jídla a drinky a hlavně likvidovat již zmíněný kupy nádobí. 

V 99% případů výpadku jen Enzo nebo někdo z nás vyběhne do blocu sanitaire, nahodí tam pojistky a všechno zase frčí. To zbylý procento ale představuje dlouhodobý výpadky proudu. Není tomu dlouho, co jsme s holkama při servise čekaly skoro půl hodiny, než Claudio s Pierrem pojistky nahodí. A kdybyste pak viděli ten zmatek s objednávkama a dezertama a drinkama a všim... To nechceš.

Dnešek byl bohužel dalším případem. Restaurace nacpaná, náběh na největší počet naservírovanejch jídel v sezoně a  s výdejem jídel na předposlední stůl to spadlo pro dnešek nadobro. Claudio běhal po kempu, zjišťoval, který pojistky by to mohly bejt a na žádný nepřišel. Takže nakonec volal jakýmusi Marcelovi nebo Marcusovi, kterej by mohl znát někoho, kdo zná někoho, co by si s těma pojistkama věděl rady. (Každopádně já už jsem hodinu v karavanu a odborník nikde.) Lidi začali odcházet platit útratu na recepci, protože kvůli tomu výpadku holky ani nemohly otevřít kasu a vracet drobný, natož přijímat platby kartou. Recepce má naštěstí jinej obvod. A holky tam budou mejt to nádobí ještě nějakou chvíli, jestli to nakonec nebudou moct dát do myčky, chuděry.

A takhle to vypadalo, když se v 11 všichni sbalili a odešli...

Dalším průšvihem (momentálně pro mě) je, že ten proud vypadl i po celejch sanitárkách. To znamená žádný světlo v kuchyňce, ve sprchách, na záchodech a pisoárech. A žádná teplá voda, až se vyprázdní bojler. A to znamená, že to tam zejtra ráno asi půjdu zkontrolovat s kolíčkem na nose a s páskou přes oči. Blah. Doufám, že mě tam nebude čekat nějaká kakastrofa.

Takže mi držte palce. Bonne nuit.

Cukr a bič

Odpolední pohodička na pláži

„Mami, nech toho! Upadneš, zlomíš si druhé zápěstí a nebudeš moc jíst. To chceš?“ Napomínal onehdy svou maminku Claudio, když na začátku servisu pustil na plné pecky písničku Sugar a jeho maminka vzápětí rozvlnila své chatrné boky (ve kterých to ale pořád má) a operovaná kolena.
Babi Vivi totiž jedno odpoledne upadla na slizkých kamenech Tarnu a když ji společnými silami Terka, Claudio, Enzo a dvě další paní vylovili, zjistilo se, že si Mami pochroumala levé zápěstí. Celé odpoledne pak skuhrala, což vyústilo v noční cestu do nemocnice (která se nachází v Mende, asi 50 minut jízdy z kempu). Babča vyfasovala sádru, ale to jí od dobré zábavy neodradilo. Dál se chodila koupat (Terka jí uvazovala malý pytel na odpadky na ruku) a dál všechny komandovala a poučovala tak, jak to staré dámy a babičky dělají… Když Vivian konečně stanovila den svého odjezdu, byli jsme všichni rádi… Nejvíce samozřejmě Nicole. Štěstí nám však nepřálo a den před babčiným vyloděním jsme zjistili, že její neteř, která jí měla vyzvednout, měla autonehodu… tudíž pro babi přijet nemůže. Ani si nedovedete představit, jaké to způsobilo pozdvižení. Nicole po zjištění, že její tchyně zůstane asi o trochu déle, spustila vodopád anglických nadávek (rozuměj všechny možné variace slova FUCK), Claudio zbledl a přestože zachoval kamennou tvář, tak na něm bylo znát, že už měl své maminky dost. Stejně tak my všichni ostatní. V onen osudný den odjezdu-neodjezdu, se ráno sešla valná rada v šapitó u našich karavanů, které jednou o půlnoci vztyčil Claudio a Maxík… (to tu ještě byl), aby se rozhodlo, kdo a kdy babču odveze nebo jí aspoň přiblíží k cílové destinaci. Nakonec to padlo na jejího syna Claudia a Áďu. Vyjeli ještě před obědem směr Perpignan, čekala je osmihodinová cesta. Večerní servis za Áďu vzala zatím Terka, protože eskortní četa se měla vrátit až po osmé hodině.Všechno šlo jako po másle až do té doby, kdy asi na půl hodiny vypadla elektřina… Naštěstí byli už Claudio s Áďou tou dobou dávno zpátky, ale i tak to šéfíkovi chvilku trvalo, než to zase nahodil. Nastal chaos, spoustu lidí chtělo platit, ale nemohlo (nefungovala kasa, ani platební terminál – logicky), trouba na pizzu nefungovala a všude byla tma. Ten večer jsme nějak doklepali, ale bylo to jen tak tak.

Objednala jsem si selfie stick - aspoň máme o zábavu postaráno.

Kemp už je skoro plný, zbývá jen pár volných míst. Lidé přijíždějí a odjíždějí, všude okolo je hromada dětí, co mezi sebou mluví všemi možnými jazyky, občas se okolo vás mihne párek důchodců spokojeně jdoucí ruku v ruce na procházku a hodně výjimečně spatříte (kdy máte sakra štěstí tak několik dní po sobě) sexy německé motorkáře. Dny jsou tu jeden jako druhý, člověk by si myslel, že mu to bude utíkat, ale vůbec to vlastně neutíká. Záchody jsou počůranější a počůranější, špinavých talířů se hromadí každý večer víc a víc, spánku je míň a míň a ponorka je čím dál tím větší. Občas si všichni lezeme na nervy, ale jindy se skvěle bavíme a dokonce možná navenek (pro klienty) působíme jako dream team. Do něho máme ale daleko… Nicměné kemp funguje. Šéfová honí prachy, kuchař Alexandr se osvědčil, tudíž zůstává, Claudio je buď nabručený, nebo dělá srandičky. Enzo mlčí… 

Kdo je kdo (část 2.)

Hlavní postavy dramatu už byly vylíčeny tady, od té doby jich několik odešlo ze scény a přibyly postavy další, které více či méně zasáhly do děje.

Hugo Hug / Tyvole / Maxmilián / Sebastian - epizodní role kuchařů většinou v rozsahu dvou dnů až dvou týdnů. Poslední jmenovaný - Sebastian - byl hyperaktivní (nebo hyperzdrogovaný) všeználek. 

Alexander - původem Egypťan, křesťan, kuchař. Zdvořilý usměvavý a snad už konečně schopný s námi zůstat. Sedmý kuchař v sezóně  - jak všichni víme, sedmička je šťastné číslo, tak snad...

Jedna tajně pořízená momentka z našeho společného oběda.... To tu byl ještě Maxík...

Mami Vivi (Vivian) - objevuje na začátku třetího jednání (rozuměj třetího měsíce našeho pobytu), její role je výrazná a vlastně nepostradatelná. Matka hlavního hrdiny, čerstvá vdova, napůl Italka, napůl Francouzska. Je jedno, že nemá pravdu, protože má VŽDYCKY pravdu. Dobrotivá babička, která neustále lituje svého syna, nesnáší svoji snahu a uděluje rady komukoli a kdykoli (bez ohledu na jejich vzájemný vztah). Stejně tak nemá problém komukoli na potkání začít vyprávět o svých zažívacích problémech. Pedantka na čistotu. (Málem jí trefil šlak, když dneska ráno našla v koupelně v domě Nicole myš, kterou tam zanesl jeden z kocourů paní šéfové)

Enzo - syn hlavního hrdiny Claudia, čerstvě plnoletý kluk. Je plachý, moc toho nenamluví. Důležitým atributem je kolo, na kterém brázdí kemp celé dny. Náznak obsedantně kompulzivní poruchy. Má rád pomerančový džus a colu. 

Ztracená fenka, co s námi strávila jeden celý den, než si pro ní majitel přijel. Daly jsme jí s holkami nové jméno Vlasta. Líbilo se jí.

Nenaléváme, nezůstáváme, neuklízíme

"Jsou opilí, už jim nic neprodáme, pokud si nedají i něco k jídlu." Definitivně rozhodla u nedělní večeře Nicole.

"Proc ne?" Zeptal se Olivier, který s námi občas i víkendech stoluje.

"Protože máme jen licenci 3 a ne 4, tudíž nemůžeme prodávat alkohol/nápoje bez pokrmů z restaurace. A navíc, když by se něco stalo a ten chlápek (Nicole ukázala směrem k Tarnu, kde uprostřed vody stál obrovský  oblečený týpek s berlemi) třeba umřel, měli bychom problém, protože půlka řeky je na dva roky naše..."

"Tak kdyby se mu něco stalo, tak bychom ho mohli odtáhnout na druhý břeh..."

Rozesmála mě představa, jak se společnými silami snažíme zbavit mrtvoly. Takový team building. Možná bychom ho potřebovali...

Hádejte, co se stalo? Nemáme kuchaře! MAXimální Max ve středu dopoledne odjel. Jak už jsem o něm psala, ten kluk byl mimo. Pošuk. Přestože mu Claudio připomínal, aby pořádně čistil troubu na pizzu, jak se nedávno ukázalo, Maxmilián to nedělal, tudíž se jeden večer stalo, že se pizza připalovala a vydávání jídel vázlo. Situace se vyhrotila. Claudio se s Maxem pohádali a málem došlo na facky mezi rozpáleným grilem, fritézou a těstem na pizzu...

Onu osudnou středu ráno mu Nicole s Claudiem chtěli promluvit do duše o jeho chování a o jeho nerespektování nadřízených. Po celou tu dobu si Max údajně cumlal lízátko a pak, když byl monolog šéfíků u konce, prohodil něco ve stylu: "Jo, já stejně odjíždím." Do oběda byl pryč...

Takže se vracíme ke scénáři Claudio+Leticia. Lidí chodí každým večerem víc a víc, objednávek přibývá a nervozita roste. Navíc v úterý dorazila Claudiova maminka, jeho dcera a syn a rodinná kamarádka Antoinette. Když viděli, jak tu kemp funguje-nefunguje a jak my tu tvrdě dřeme (když si k tomu připočtěte jejich nenávist vůči Nicole), okamžitě se přidali na naši stranu a začali osnova puč. Nebo revoluci. Nebo hromadný únos. Nebo atomovou explozi.... zkrátka tak něco. Všichni v jednu chvíli řešili jen to, že pracujeme hodně a nevyváženě a že jsme pak unavené a nefér placené. Takže měníme planning, pracovní rozvrh, abychom měli více času na odpočinek. Navíc, speciální projekty jsou už u konce - zahrada je hotová, le bloc sanitaire je dodělaný, tak už není moc co dělat.

Zkrátka se nám blýská na lepší časy... Až na to, že pomalu a nenápadně začíná hlavní sezóna.

"Já jsem na čistotu velice důsledná. Až budete uklízet mobilhomy, tak musíte dávat pozor na každý detail.." 

(Kdybyste viděli její barák, tak byste se pozvraceli.) Paní "čistotná" Nicole prostě ví a umí všechno nejlíp.  Bohužel přes sezónu (léto) nemá absolutně čas uklízet, tudíž je její dům trochu nepořádek (její vlastní slova).  Zato v zimě je prý vzorem čistoty a krásy jak z katalogu Ikea. Jelikož měla brzy přijet Claudiova maminka a jak všichni víme, tchyně dokáží být pěkně rýpavé , zaneprázdněná Nicole Áďu a mě poprosila, jestli bychom jí před příjezdem mami Vivi neuklidiliy dům. Samozřejmě nám hodiny úklidu zaplatí navíc - speciálně speciální projekt. 

"Áďo, tak co mám ještě přinést?" Zeptala jsem se, když jsme začaly, "hadry, prostředek na podlahy, pytle do koše, hodně benzínu a sirky?"

Tu špínu by bylo nutné vypálit do základů a začít od znova. Lhala, Nicole lhala - v domě nikdo hodně dlouho neuklízel, jelikož všude a na všem byla mastná vrstva špíny a prachu, co se usazuje dlouhá léta a na kterou platí jen odmašťovací síla Cilitu Bang (sponzora tohoto článku). Drhly jsme to každá šest hodin, což sice nestačilo, dům je pořád špinavý, ale výsledek naší práce byl pro Nicole uspokojující. A o to tady (a vždycky) jde - potěšit šéfovou... (vlezdoprdelka...ehm...)

podlaha před a po

MAXimální

Začíná to tu být pořád to samé dokola. Kromě práce si občas stihneme odpočinout na pláži, Teď je tu už dlouho krásné počasí a tenhle týden má dokonce udeřit vlna veder. To jsem zvědavá jak při čtyřicítkách budeme drhnout le bloc sanitaire... (aspoň ty podlahy budou rychle schnout).

Kuchaříček Max už tady asi zůstane. Začíná s námi konečně trochu komunikovat, což je kupodivu docela zábava. Je sice zvláštní a občas jeho chování vůbec nechápete, ale v kuchyni mu to jde. Po několika lekcích od Claudia plných křiku a buzerace se Max dokonce naučil dělat pizzy - a nutno říct že výborně, lidé si je často chválí. A taky si krásně zpívá ve sprše. Jelikož chodí do sprch v sanitárkách (ostatně jako my), které jsou z velké části propojené a zvuk se tam krásně nese, pokaždé oblaží svými skřeky vycházejícími z jeho hrdla všechny lidi, co se zrovna v blocu nachází.

Nedávno pro nás musel dojet k obchoďáku, protože Claudio se zasekl u doktora a nestíhal nás vyzvednout. Max si to přihnal svým malým renaultem.. Jezdí podobně jako všichni Francouzi - rychle a zběsile.

"No, ale s tou spojkou mu to ještě moc nejde..." prohodila Terka

"Co bys taky chtěla, vždyť má řidičák sotva rok!" odpověděla jsem.

Protože psí fotky na tomhle blogu jsou převážně Mangoidní, je čas to napravit Nikitou...

Max je zkrátka devatenáctiletý nevycválaný a pomálu vychovaný týpek. 

A prdí.... ale jak! Nejhorší na tom je, že nechává naporosto volný průchod svým zažívacím pochodům přímo před klienty. Stalo se už zvykem, že s postupem večera, kdy už všichni jedí a není tolik objednávek, se kuchaříček s Leti přesouvají dolů k nám a podávají s Claudiem a pár známými venku u baru. A tuhle večer se Maxík opřel o congélateur s nanuky a vyšlo z něho něco, co připomínalo zvuk jelena v říji. Tu sonátu ze svých zadních partií doprovázel ještě hlasitým ulevným povzdechem... netuším, jestli tím přivábil nějakou laň, ale něco určitě ano, protože den na to se ráno neukázal Bugsy, šéfové kocour.

"To není možný, každou noc se mnou spí v posteli (fujky). A když ne, tak se vždycky ráno přijde najíst..." kňourala Nicol celý den. Claudio tvrdil, že v noci slušel jak se kočka/kočky perou s liškou. Na té lišce si trval (přece pozná zvuky lišky) i na tom, že ta liška snědla Bugsyho. Kocour se nakonec za dva dny vrátil, což nejvíce potěšilo samozřejmě šéfovou. My ostatní jsme byli rádi, že skončilo její lamentování nad ztracenou číčou a byl zase klid. Bugsy je sice od návratu trochu mimo, ale hlavně že je doma, že jo. 

Zpátky ke kuchaříčkovi. Sice nevím, co si myslí o zvířatech paní domácí, a občas nikdo neví, co si ten kluk vůbec myslí, v kuchyni mu to jakž takž jde. Když si odmyslíte věčné hašteření s Leti, které se občas nese z patra, kde je kuchyně, až k nám dolů na bar, snad tu sezónu dáme... Do jednoho týden se má dostavit - haute saison. Už teď nemám moc času (a když mám čas, tak nemám chuť) publikovat články, takže mějte prosím strpení, budu se snažit, jak to jen půjde. Námětů mám ostatně dost...

Vstříc světlejším zítřkům...

Dny míjí a práce neubývá... A to se blíží hlavní sezóna! Zahradničíme (jak už jsem si stěžovala tady) a sekáme trávník - například Claudio nedávno nechal Adrianu chvíli jezdit svým traktůrkem.
Opět kopeme jámy (to nám fakt jde, řekla bych že ještě chvilku a budou z nás doslova průkopníci!)...
Jedno celé dopoledne strávila tím, že jsem pozorovala Claudia, jak bagruje díru pro elektrické vedení. Jen jsem tam tak stála a nic nedělala, protože (pokud jsme to tu už nezmiňovaly) šéfík nerad pracuje sám, musí mít pořád nějakou společnost. Jinak ho to nebaví... Většina dveří od sprch a záchodů v umývárnách je natřená jen jednou, protože pak Olivier z kempu odešel pracovat jinam (objevuje se tu jen o víkendech) a Belgičan už taky odtáhnul, tím pádem je tu Claudio sám a to ho moc nebere.
Holky mu jedno odpoledne z vlastní iniciativy nabídly, že s ním půjdou chvíli natírat a malovat, hlavně aby ten proklatý bloc sanitaire byl už kompletně hotový.

Další dopoledne byla na řadě Terka, aby dělala Claudiovi společnost. Aby jste v kempu vůbec přežili, nesmíte se bát smrti. Protože chlap (Claudio), který řeže flexou deset centimetrů od elektrického kabelu, se smrti nebojí.... Zkrátka pobyt tady vás zocelí naučíte se překousnout a vydejchat všechno od puchýřů na rukou od zahradničení, přes pořezané ruce od rozbitých skleniček, zadřených třísek z uklízení teras až po rýmičku.

Áďa se učí jak vést recepci, aby mohla "přepracované" Nicole občas pomoci. Ona Nicole zase tak nepracuje, jen práci vymýšlí a občas nám ji přidělává, ale tak budiž... V posledních dnech si tahle ženská vysloužila na vlastní článek, snad se k tomu, co nejdříve dostanu.

Já jsem strávila už dvě odpoledne laminováním nových jídelních lístků - protože s novým kuchařem, přišlo i nové menu. A pak jsem laminovala ještě tyhle cedulky. A tyhle nápisy. A pak varování před rušením pro Claudia.

Občas mám pocit, že ten kemp tady vlastně funguje jenom díky nám. 

Belgiská pralinka a pojednání o tom, jak ruská Máša není česká Taťána!

Nuže dobrá... Naše úpěnlivé prosby byly vyslyšeny a Belgičan odjel.. nebyl by to ale Stefan, aby nám svým odjezdem nepřidělal spoustu práce. Tak zaprvé: zbyl po něm karavan, který by měl dostat nový kuchař (pokud u nás vydrží déle než dva dny) - o něm se ještě ve článku zmíním. Problémem je, že ten ožrala se o karavan moc nestaral, kouřil vevnitř a zřejmě nikdy nevětral. Když nám dneska Nicole říkala, jak jí přinesl povlečení na vyprání... "málem jsem se pozvracela!"

Pláž za slunečných dní je fakt ideální na siestičku!

Za druhé... Stefan se celou dobu, co tady otravoval, chvástal, jak pracuje na pláži, jak ji dává do pořádku. Leda kulový! Terka dneska kromě své obvyklé práce (le bloc sanitaire) celý zbylý čas otročí dole na té zarostlé nedodělané plážičce! Zítra to čeká ještě mě. A možná to bude na více dní než dva... To nic, co tu udělal ožrala, mu totiž zabralo čtrnáct dní. Když o tom ale přemýšlím, čtrnáct dní, mínus čtyři láhve vodky, děleno jedním ztroskotalým Belgičanem, krát dvě šikovné a schopné Češky... to by mohly vyjít ty dva dny... tak jako tak tu máme práce až nad hlavu

Za třetí... Jak ten blbec hraje na city! Já se snažím nikoho nesoudit, být na všechny hodná a mít slitování, ale co je moc, to je moc! Jediný, kdo se s ožralou baví je Claudio. Ten dokonce přesvědčil Nicole, aby Belgičanovi platila ještě čtyři dny bydlení v jiném kempu!Stefan už tu oficiálně s námi nebydlel a bůh ví proč tu musel ještě několik dní zůstat. Jsem si jistá, že cestu zpátky do Belgie znal moc dobře. Každý den dál přijížděl na společné obědy a večeře a všem už lezl krkem. asi jsme mu to dávali značně najevo, jelikož včera (v pondělí) dopoledne odjel a to dokonce dřív, než plánoval. Hip, hip, hurá!

Výsledek toho, co jsem s Terkou už stihly na pláži udělat. Vidět je jen polovina skalky... ještě na ní musíme dosázet nějaké kytičky a hotovson!

O tom, že by se ale v kempu dýchalo lépe, se mluvit nedá... Nevím proč to je, ale poslední dny jsou všichni tady nevrlí a naštvaní (včetně mě). Občas máme totiž s holkama pocit, že jsem jen levná pracovní síla, která se tu má udřít... Sice jsme placené na české poměry moc dobře, ale i tak jsme nejméně placené ze všech ostatních zaměstnanců. Ovšem práce zastaneme víc než dost! K tomu všemu teď děláme i zahradnice, jak už jsem se zmínila. A dneska odpoledne byl na mě od šéfové hozen vyčítavý pohled, že jsem si dovolila jít lehnout, když už jsem měla svoji práci (i práci navíc) hotovou. Nicole si jít lehnout nemohla, ale všichni ostatní si lehnout šli, což byla katastrofa největší! V kempu nikdo pořádně nebyl, aby se o něj staral... a nebyli tady vlastně ani klienti. Protože pršelo, všichni si šli lehnout... Jen Nicole dřela (za počítačem, v suchu a teple). Každý tu maká, jak může, do toho náš nový kuchaříček, co vypadá jak Draco Malfoy z Harryho Pottera (tuhle přezdívku vymyslela Áďa hned, jak uviděla jeho fotku), je namachrovaný debílek, kterému je sotva dvacet a chybí mu zkušenosti. Claudio je z něho na prášky, pořád ho hlídá a za něco peskuje. Asi budeme zase bez kuchaře...
Zpátky k tomu, že jsme Češky. Setkáváme se převážně s pozitivními nebo neutrálními reakcemi. Občas se (hlavně starším ročníkům) někomu připlete na mysl Československo, ale to jsou výjimky. I tak působíme čas od času na zákazníky exoticky, dokonce jsme jednou byly dotázány, jestli naše abeceda je stejná s tou ruskou (ano, naprosto, když vám píšu účet, používám azbuku, volové!)... Ale to byla jen taková perlička. Pro zasmání. Claudio rád dává různé přezdívky a komolí jména. A u Terky se nejvíce uchytila Taťána. Zase to souvisí s tím, že nás občas házejí s Rusáky do jednoho pytle. A Taťána zní dost rusky na to, aby to bylo jsméno pro holku z Česka, Však víte... v Česku si svítíme pořád svíčkami, nemáme elektřinu a místo aut povozy (jak už jsme psaly tady a tady).
A pro zasmání (nebo k politování) mám pro vás ještě jednu příhodu. Vyfotila jsem Terku, jak jedno odpoledne tvrdě maká na pláži. Večer jsem se chtěla na fotky podívat a ony... zkrátka to nebyly ty nejhezčí fotky Terky, které kdy byly pořízeny. Začala jsem se smát, ukazovat to Áďě, ona to pak chtěla ukazovat dál - Letizii, Claudiovi atd. Terka se logicky bránila (já se jí nedivím, vlastně jsem si za to, co se stalo následovně, trochu mohla sama). Terka se začala s Leti o mobil přetahovat. Mobil jim samozřejmě vypadl a rozbil se něm displej. Mně! Mně, která si dává na věci takový pozor! Takže mám krásného pavoučka v pravém horním rohu mého telefonu... Paráda, radši jdu vyplít další záhon a umejt hajzlíky.

Tragédie...

Canoe, Puňaduár a "je to sice delší, ale za to horší cesta"

Tak nás Nicole poprvé a naposled za sezónu vyvezla. (Bylo to teda už minulej čtvrtek, pardónek, byla jsem teď nějak líná psát nový příspěvky.) Vzaly jsme plavky, opalovák, něco málo k jídlu, Nikitu a celý dámský osazenstvo jsme vyrazily na zhruba třičtvrtěhodinovou cestu Nicoliným superkřápem. To auto je fakt hroznej stroj. Všude hroznej binec - psí chlupy, prázdný kelímky a flašky a nefunkční pásy. Klárka seděla na tý nejzazší sedačce, která za normálních okolností nejspíš slouží Mangovi nebo Nikitě, protože když po tý cestě vystoupila z auta, vypadalo to, jako kdyby rozsedla čivavu.

Po cestě tam jsme zastavily celkem dvakrát. Poprvé to bylo ve městečku, jehož název si nepamatuju, ale prej je zapsaný v UNESCU. Tam si Nicole půl hodiny vybírala nový sandále, protože "ty starý už smrděj. Ne proto, že by jí smrděly nohy, ale proto, že už je má hrozně dlouho." To dá rozum přece.

Nikita se držela statečně :) 

Chvílema se teda asi dost nudila...

Další zastávkou bylo městečko Pougnadoires, jehož výslovnost se nás Nicole snažila naučit po celej zbytek cesty. Oukej, první pokusy byly celkem vtipný, ale když pak po cestě domů zničehonic (a ne jednou) zaječela "Puňaduár!", nebylo to to pravý ořechový. Už jen z toho důvodu, že jsme byly všechny celkem unavený a usínaly jsme. Ale to předbíhám. Každopádně Poignadoires je moc hezký městečko. Nicole nás zavedla ke svýmu oblíbenýmu kostelíku "ve skále", kterej mi teda zas tak světovej nepřipadal, ale co se týče přírody, zdejší panorámata nás nezklamala. :)

Pohoda, mít potůček v uzavřený místnosti...

Onen slavný kostelík

Konečně jsme dorazily na místo. Dostaly jsme vesty, pádla, instrukce a každá vlastní canoe (až na Nicole s Leti, ty vezly Nikitu, tak si vzaly dvoumístnou) a vydaly jsme se na cestu po vodě. Čekalo nás jen 8 kimoletrů, takže pohoda. Za dvě hoďky jsme byly v cíli a stihly jsme po cestě i piknik. Peřeje veškerý žádný, vesty jsme potřebovaly jen při pikniku, kdy jsme si na ně sedly, aby nás od těch kamínků netlačily zadky. Během cesty se nestalo nic moc zvláštního, ani se nikdo "neudělal", nůůda.

Zastávka na sváču

To jsou panorámata, coo?!

Skoro jak když sjíždíte Vltavu... Jen s tím rozdílem, že tady vidíte až na dno. :)

A když jsme se pak přestrojily do suchýho oblečení a usedly zas zpátky do toho závoďáku, Nicole si usmyslela, že jsme zdejších panorámat viděly ještě málo, a tak se rozhodla nás vzít přes kopečky děsně klikatou, hrbolatou a nekonečnou silnicí. Občas ten výhled byl teda super, to se jí musí nechat. Ale místo třičtvrtě hodiny jsme domů jely minimálně dvakrát tak dlouho, přesnej čas už si nepamatuju. Přitom se Áďa s Leti několikrát málem podělaly strachy, protože jsme jednu chvíli jely přímo podél několikasetmetrovýho srázu, přičemž zrovna v tomhle úseku se Frantíkům asi nechtělo stavět podél tý silnice svodidla.  Po cestě jsme taky viděly chovnou stanici Koně Převalského a její louky, na žádnnýho koně jsme tam ale nenarazily. Smůůla.

Napravo městečko Florac... A někde tam nalevo v lesích je schovanej náš kemp. :) 

Jo a včera večer nám přijel novej kuchař. No, kuchař. Je to devatenáctiletej metrouš a jmenuje se Maxmilian. Ale kuchařinu vystudoval a dokonce si přivez kufřík se svým nádobíčkem, tak se třeba osvědčí. Moc nemluví, o to víc kouří a je divnej. Tak uvidíme, jak dlouho tady vydrží on a jestli přestane bejt divnej. To jen abyste byli v obraze, naši milí čtenáři. :)