Kdo je kdo - část 3.

Již zmíněný kuchař - Alexander ne příliš veliký, se osvědčil, jak už bylo rečeno v předchozím článku, takže v kempu zůstává minimálně po dobu hlavní sezóny. Ono by taky bylo absolutně nemyslitelný v už takhle dost velkým zmatku v kuchyni zaučovat někoho novýho. Zvlášť přihlédnem-li k tomu, že většina předešlých uchazečů všude byla, všechno znala a od všeho měla klíče, přičemž neuměla ani správně vyválet těsto na pizzu, natož ho připravit. Alexander navenek pusobí jako naprostej gentleman, je samý pardon, excuse-moi, s'il vous plait a merci. A vypadá, že má dobrou náladu 24/7. Netrvalo ale dlouho a prišlo se na to, že je to ve skutečnosti liška podšitá. Asi jako všichni tady v tý zemi. A navíc je to arab, tak co byste chtěli. A vypadá jak tureckej automechanik. V kuchyni Leti provokuje, snaží se ji odtamtud vyštípat a dohodit jim místo ní nějakýho svýho kamarádíčka. To by tak ještě scházelo, další arab v řadách zaměstnanců, NO, MERCI. Leti se zatím drží, tak uvidíme, jak dlouho jí to půjde. 

Co se objednávek týče, chyby občas dělaj oba dva, nemaj si co vyčítat. Třeba dneska: Napíšete Alexandrovi instrukce k pizze a podtrhnete mu je reflexně žlutým zvýrazňovačem: pizza Chantemerle, místo tuňáka šunku. A on vám tam pak stejně tu pitomou rybu hodí. Dvakrát za sebou. Tak si jednu nedej. Nebo rovnou dvě.

No řekněte sami, nepřipadá vám už od pohledu podezřelej? :D

Pak je tu ještě Paige - přijela sem asi před tejdnem, aby svý drahý sestřence Nicole pomáhala na recepci v hlavní sezoně. To víte, jeden člověk na ty maily a povídáníčko s klientama prostě nestačí. Bodejť by taky jo, když Nicole radši řeší půl hodiny s jedněma klientama bobří rodinku na konci kempu místo toho, aby ukázala volný místa třema nově příchozím rodinám a prodala chleba nebo nanuky dalším pěti, co nervózně přešlapujou ve frontě vedoucí až před recepci. Jop, život je holt pes. Když už je řeč o psech, Paige si s sebou přivezla děsně rozmazlenýho a otravnýho bišona jménem Jackson. 

Sestřenka Paige je na jednu stranu správňačka, zalejvá za nás kytky okolo recepce, obchází kemp a neúčtuje nám zmrzky za plnou cenu. Ale je to taky sojka práskačka. Díky ní a jejímu bystrému zraku se součtem dioptrií cca 8 si Nicole usmyslela, že jsem to já, kdo uklízí sanitárky líp a tím pádem jsem to já, kdo je s největší pravděpodobností bude uklízet až do konce srpna. Fakt moc dík, Paige. Vstávání v šest ráno je jedna z mejch nejsilnějších stránek. Zeptej se kohokoli z mejch blízkejch, rozhodně ti to potvrděj. 

A tak se nám tu v Campingu Chantemerle krásně žije. Tak moc krásně, že s Klárkou počítáme každej den počet zbývajících pracovních dní. Už "jen" 34. ;) 

Takovej normální večerní servis...

Pec nám spadla, pec nám spadla, kdopak nám ji postaví...? Oukej, tak to nebyla pec, ale elektrika. To, že nám v restauraci padá proud během večerního servisu, je naprostá normálka. Spíš se stává jen výjimečně, že proud za celej večer nespadne ani jednou. S největší pravděpodobností za to může myčka, čůza. Ale nemyjte si nádobí, když se v půlce servisu nemůžete v tom malým kamrlíku ani otočit přes ty kupy špinavejch skleniček, talířů a příborů. Nemluvě o tom, že talířů na pizzu máme všehovšudy asi třicet a skleniček na víno asi padesát a vám přijde do restaurace sedmdesát, osmdesát lidí. To pak chtě nechtě to nádobí dělat musíte. Což je moje nebo Klárčina práce, záleží, která zrovna ten den uklízí bloc sanitaire. Ta má totiž večer volno (po tom, co po večeři zaleje ty pracně vytrhaný záhony okolo recepce a ty tři polochcíplý stromky u Nicole na zahradě), takže v případě nutnosti jde pomáhat zbylým dvěma do restaurace - dělat dezerty, pomáhat nosit jídla a drinky a hlavně likvidovat již zmíněný kupy nádobí. 

V 99% případů výpadku jen Enzo nebo někdo z nás vyběhne do blocu sanitaire, nahodí tam pojistky a všechno zase frčí. To zbylý procento ale představuje dlouhodobý výpadky proudu. Není tomu dlouho, co jsme s holkama při servise čekaly skoro půl hodiny, než Claudio s Pierrem pojistky nahodí. A kdybyste pak viděli ten zmatek s objednávkama a dezertama a drinkama a všim... To nechceš.

Dnešek byl bohužel dalším případem. Restaurace nacpaná, náběh na největší počet naservírovanejch jídel v sezoně a  s výdejem jídel na předposlední stůl to spadlo pro dnešek nadobro. Claudio běhal po kempu, zjišťoval, který pojistky by to mohly bejt a na žádný nepřišel. Takže nakonec volal jakýmusi Marcelovi nebo Marcusovi, kterej by mohl znát někoho, kdo zná někoho, co by si s těma pojistkama věděl rady. (Každopádně já už jsem hodinu v karavanu a odborník nikde.) Lidi začali odcházet platit útratu na recepci, protože kvůli tomu výpadku holky ani nemohly otevřít kasu a vracet drobný, natož přijímat platby kartou. Recepce má naštěstí jinej obvod. A holky tam budou mejt to nádobí ještě nějakou chvíli, jestli to nakonec nebudou moct dát do myčky, chuděry.

A takhle to vypadalo, když se v 11 všichni sbalili a odešli...

Dalším průšvihem (momentálně pro mě) je, že ten proud vypadl i po celejch sanitárkách. To znamená žádný světlo v kuchyňce, ve sprchách, na záchodech a pisoárech. A žádná teplá voda, až se vyprázdní bojler. A to znamená, že to tam zejtra ráno asi půjdu zkontrolovat s kolíčkem na nose a s páskou přes oči. Blah. Doufám, že mě tam nebude čekat nějaká kakastrofa.

Takže mi držte palce. Bonne nuit.

Cukr a bič

Odpolední pohodička na pláži

„Mami, nech toho! Upadneš, zlomíš si druhé zápěstí a nebudeš moc jíst. To chceš?“ Napomínal onehdy svou maminku Claudio, když na začátku servisu pustil na plné pecky písničku Sugar a jeho maminka vzápětí rozvlnila své chatrné boky (ve kterých to ale pořád má) a operovaná kolena.
Babi Vivi totiž jedno odpoledne upadla na slizkých kamenech Tarnu a když ji společnými silami Terka, Claudio, Enzo a dvě další paní vylovili, zjistilo se, že si Mami pochroumala levé zápěstí. Celé odpoledne pak skuhrala, což vyústilo v noční cestu do nemocnice (která se nachází v Mende, asi 50 minut jízdy z kempu). Babča vyfasovala sádru, ale to jí od dobré zábavy neodradilo. Dál se chodila koupat (Terka jí uvazovala malý pytel na odpadky na ruku) a dál všechny komandovala a poučovala tak, jak to staré dámy a babičky dělají… Když Vivian konečně stanovila den svého odjezdu, byli jsme všichni rádi… Nejvíce samozřejmě Nicole. Štěstí nám však nepřálo a den před babčiným vyloděním jsme zjistili, že její neteř, která jí měla vyzvednout, měla autonehodu… tudíž pro babi přijet nemůže. Ani si nedovedete představit, jaké to způsobilo pozdvižení. Nicole po zjištění, že její tchyně zůstane asi o trochu déle, spustila vodopád anglických nadávek (rozuměj všechny možné variace slova FUCK), Claudio zbledl a přestože zachoval kamennou tvář, tak na něm bylo znát, že už měl své maminky dost. Stejně tak my všichni ostatní. V onen osudný den odjezdu-neodjezdu, se ráno sešla valná rada v šapitó u našich karavanů, které jednou o půlnoci vztyčil Claudio a Maxík… (to tu ještě byl), aby se rozhodlo, kdo a kdy babču odveze nebo jí aspoň přiblíží k cílové destinaci. Nakonec to padlo na jejího syna Claudia a Áďu. Vyjeli ještě před obědem směr Perpignan, čekala je osmihodinová cesta. Večerní servis za Áďu vzala zatím Terka, protože eskortní četa se měla vrátit až po osmé hodině.Všechno šlo jako po másle až do té doby, kdy asi na půl hodiny vypadla elektřina… Naštěstí byli už Claudio s Áďou tou dobou dávno zpátky, ale i tak to šéfíkovi chvilku trvalo, než to zase nahodil. Nastal chaos, spoustu lidí chtělo platit, ale nemohlo (nefungovala kasa, ani platební terminál – logicky), trouba na pizzu nefungovala a všude byla tma. Ten večer jsme nějak doklepali, ale bylo to jen tak tak.

Objednala jsem si selfie stick - aspoň máme o zábavu postaráno.

Kemp už je skoro plný, zbývá jen pár volných míst. Lidé přijíždějí a odjíždějí, všude okolo je hromada dětí, co mezi sebou mluví všemi možnými jazyky, občas se okolo vás mihne párek důchodců spokojeně jdoucí ruku v ruce na procházku a hodně výjimečně spatříte (kdy máte sakra štěstí tak několik dní po sobě) sexy německé motorkáře. Dny jsou tu jeden jako druhý, člověk by si myslel, že mu to bude utíkat, ale vůbec to vlastně neutíká. Záchody jsou počůranější a počůranější, špinavých talířů se hromadí každý večer víc a víc, spánku je míň a míň a ponorka je čím dál tím větší. Občas si všichni lezeme na nervy, ale jindy se skvěle bavíme a dokonce možná navenek (pro klienty) působíme jako dream team. Do něho máme ale daleko… Nicměné kemp funguje. Šéfová honí prachy, kuchař Alexandr se osvědčil, tudíž zůstává, Claudio je buď nabručený, nebo dělá srandičky. Enzo mlčí… 

Kdo je kdo (část 2.)

Hlavní postavy dramatu už byly vylíčeny tady, od té doby jich několik odešlo ze scény a přibyly postavy další, které více či méně zasáhly do děje.

Hugo Hug / Tyvole / Maxmilián / Sebastian - epizodní role kuchařů většinou v rozsahu dvou dnů až dvou týdnů. Poslední jmenovaný - Sebastian - byl hyperaktivní (nebo hyperzdrogovaný) všeználek. 

Alexander - původem Egypťan, křesťan, kuchař. Zdvořilý usměvavý a snad už konečně schopný s námi zůstat. Sedmý kuchař v sezóně  - jak všichni víme, sedmička je šťastné číslo, tak snad...

Jedna tajně pořízená momentka z našeho společného oběda.... To tu byl ještě Maxík...

Mami Vivi (Vivian) - objevuje na začátku třetího jednání (rozuměj třetího měsíce našeho pobytu), její role je výrazná a vlastně nepostradatelná. Matka hlavního hrdiny, čerstvá vdova, napůl Italka, napůl Francouzska. Je jedno, že nemá pravdu, protože má VŽDYCKY pravdu. Dobrotivá babička, která neustále lituje svého syna, nesnáší svoji snahu a uděluje rady komukoli a kdykoli (bez ohledu na jejich vzájemný vztah). Stejně tak nemá problém komukoli na potkání začít vyprávět o svých zažívacích problémech. Pedantka na čistotu. (Málem jí trefil šlak, když dneska ráno našla v koupelně v domě Nicole myš, kterou tam zanesl jeden z kocourů paní šéfové)

Enzo - syn hlavního hrdiny Claudia, čerstvě plnoletý kluk. Je plachý, moc toho nenamluví. Důležitým atributem je kolo, na kterém brázdí kemp celé dny. Náznak obsedantně kompulzivní poruchy. Má rád pomerančový džus a colu. 

Ztracená fenka, co s námi strávila jeden celý den, než si pro ní majitel přijel. Daly jsme jí s holkami nové jméno Vlasta. Líbilo se jí.

Nenaléváme, nezůstáváme, neuklízíme

"Jsou opilí, už jim nic neprodáme, pokud si nedají i něco k jídlu." Definitivně rozhodla u nedělní večeře Nicole.

"Proc ne?" Zeptal se Olivier, který s námi občas i víkendech stoluje.

"Protože máme jen licenci 3 a ne 4, tudíž nemůžeme prodávat alkohol/nápoje bez pokrmů z restaurace. A navíc, když by se něco stalo a ten chlápek (Nicole ukázala směrem k Tarnu, kde uprostřed vody stál obrovský  oblečený týpek s berlemi) třeba umřel, měli bychom problém, protože půlka řeky je na dva roky naše..."

"Tak kdyby se mu něco stalo, tak bychom ho mohli odtáhnout na druhý břeh..."

Rozesmála mě představa, jak se společnými silami snažíme zbavit mrtvoly. Takový team building. Možná bychom ho potřebovali...

Hádejte, co se stalo? Nemáme kuchaře! MAXimální Max ve středu dopoledne odjel. Jak už jsem o něm psala, ten kluk byl mimo. Pošuk. Přestože mu Claudio připomínal, aby pořádně čistil troubu na pizzu, jak se nedávno ukázalo, Maxmilián to nedělal, tudíž se jeden večer stalo, že se pizza připalovala a vydávání jídel vázlo. Situace se vyhrotila. Claudio se s Maxem pohádali a málem došlo na facky mezi rozpáleným grilem, fritézou a těstem na pizzu...

Onu osudnou středu ráno mu Nicole s Claudiem chtěli promluvit do duše o jeho chování a o jeho nerespektování nadřízených. Po celou tu dobu si Max údajně cumlal lízátko a pak, když byl monolog šéfíků u konce, prohodil něco ve stylu: "Jo, já stejně odjíždím." Do oběda byl pryč...

Takže se vracíme ke scénáři Claudio+Leticia. Lidí chodí každým večerem víc a víc, objednávek přibývá a nervozita roste. Navíc v úterý dorazila Claudiova maminka, jeho dcera a syn a rodinná kamarádka Antoinette. Když viděli, jak tu kemp funguje-nefunguje a jak my tu tvrdě dřeme (když si k tomu připočtěte jejich nenávist vůči Nicole), okamžitě se přidali na naši stranu a začali osnova puč. Nebo revoluci. Nebo hromadný únos. Nebo atomovou explozi.... zkrátka tak něco. Všichni v jednu chvíli řešili jen to, že pracujeme hodně a nevyváženě a že jsme pak unavené a nefér placené. Takže měníme planning, pracovní rozvrh, abychom měli více času na odpočinek. Navíc, speciální projekty jsou už u konce - zahrada je hotová, le bloc sanitaire je dodělaný, tak už není moc co dělat.

Zkrátka se nám blýská na lepší časy... Až na to, že pomalu a nenápadně začíná hlavní sezóna.

"Já jsem na čistotu velice důsledná. Až budete uklízet mobilhomy, tak musíte dávat pozor na každý detail.." 

(Kdybyste viděli její barák, tak byste se pozvraceli.) Paní "čistotná" Nicole prostě ví a umí všechno nejlíp.  Bohužel přes sezónu (léto) nemá absolutně čas uklízet, tudíž je její dům trochu nepořádek (její vlastní slova).  Zato v zimě je prý vzorem čistoty a krásy jak z katalogu Ikea. Jelikož měla brzy přijet Claudiova maminka a jak všichni víme, tchyně dokáží být pěkně rýpavé , zaneprázdněná Nicole Áďu a mě poprosila, jestli bychom jí před příjezdem mami Vivi neuklidiliy dům. Samozřejmě nám hodiny úklidu zaplatí navíc - speciálně speciální projekt. 

"Áďo, tak co mám ještě přinést?" Zeptala jsem se, když jsme začaly, "hadry, prostředek na podlahy, pytle do koše, hodně benzínu a sirky?"

Tu špínu by bylo nutné vypálit do základů a začít od znova. Lhala, Nicole lhala - v domě nikdo hodně dlouho neuklízel, jelikož všude a na všem byla mastná vrstva špíny a prachu, co se usazuje dlouhá léta a na kterou platí jen odmašťovací síla Cilitu Bang (sponzora tohoto článku). Drhly jsme to každá šest hodin, což sice nestačilo, dům je pořád špinavý, ale výsledek naší práce byl pro Nicole uspokojující. A o to tady (a vždycky) jde - potěšit šéfovou... (vlezdoprdelka...ehm...)

podlaha před a po

MAXimální

Začíná to tu být pořád to samé dokola. Kromě práce si občas stihneme odpočinout na pláži, Teď je tu už dlouho krásné počasí a tenhle týden má dokonce udeřit vlna veder. To jsem zvědavá jak při čtyřicítkách budeme drhnout le bloc sanitaire... (aspoň ty podlahy budou rychle schnout).

Kuchaříček Max už tady asi zůstane. Začíná s námi konečně trochu komunikovat, což je kupodivu docela zábava. Je sice zvláštní a občas jeho chování vůbec nechápete, ale v kuchyni mu to jde. Po několika lekcích od Claudia plných křiku a buzerace se Max dokonce naučil dělat pizzy - a nutno říct že výborně, lidé si je často chválí. A taky si krásně zpívá ve sprše. Jelikož chodí do sprch v sanitárkách (ostatně jako my), které jsou z velké části propojené a zvuk se tam krásně nese, pokaždé oblaží svými skřeky vycházejícími z jeho hrdla všechny lidi, co se zrovna v blocu nachází.

Nedávno pro nás musel dojet k obchoďáku, protože Claudio se zasekl u doktora a nestíhal nás vyzvednout. Max si to přihnal svým malým renaultem.. Jezdí podobně jako všichni Francouzi - rychle a zběsile.

"No, ale s tou spojkou mu to ještě moc nejde..." prohodila Terka

"Co bys taky chtěla, vždyť má řidičák sotva rok!" odpověděla jsem.

Protože psí fotky na tomhle blogu jsou převážně Mangoidní, je čas to napravit Nikitou...

Max je zkrátka devatenáctiletý nevycválaný a pomálu vychovaný týpek. 

A prdí.... ale jak! Nejhorší na tom je, že nechává naporosto volný průchod svým zažívacím pochodům přímo před klienty. Stalo se už zvykem, že s postupem večera, kdy už všichni jedí a není tolik objednávek, se kuchaříček s Leti přesouvají dolů k nám a podávají s Claudiem a pár známými venku u baru. A tuhle večer se Maxík opřel o congélateur s nanuky a vyšlo z něho něco, co připomínalo zvuk jelena v říji. Tu sonátu ze svých zadních partií doprovázel ještě hlasitým ulevným povzdechem... netuším, jestli tím přivábil nějakou laň, ale něco určitě ano, protože den na to se ráno neukázal Bugsy, šéfové kocour.

"To není možný, každou noc se mnou spí v posteli (fujky). A když ne, tak se vždycky ráno přijde najíst..." kňourala Nicol celý den. Claudio tvrdil, že v noci slušel jak se kočka/kočky perou s liškou. Na té lišce si trval (přece pozná zvuky lišky) i na tom, že ta liška snědla Bugsyho. Kocour se nakonec za dva dny vrátil, což nejvíce potěšilo samozřejmě šéfovou. My ostatní jsme byli rádi, že skončilo její lamentování nad ztracenou číčou a byl zase klid. Bugsy je sice od návratu trochu mimo, ale hlavně že je doma, že jo. 

Zpátky ke kuchaříčkovi. Sice nevím, co si myslí o zvířatech paní domácí, a občas nikdo neví, co si ten kluk vůbec myslí, v kuchyni mu to jakž takž jde. Když si odmyslíte věčné hašteření s Leti, které se občas nese z patra, kde je kuchyně, až k nám dolů na bar, snad tu sezónu dáme... Do jednoho týden se má dostavit - haute saison. Už teď nemám moc času (a když mám čas, tak nemám chuť) publikovat články, takže mějte prosím strpení, budu se snažit, jak to jen půjde. Námětů mám ostatně dost...