Vstříc světlejším zítřkům...

Dny míjí a práce neubývá... A to se blíží hlavní sezóna! Zahradničíme (jak už jsem si stěžovala tady) a sekáme trávník - například Claudio nedávno nechal Adrianu chvíli jezdit svým traktůrkem.
Opět kopeme jámy (to nám fakt jde, řekla bych že ještě chvilku a budou z nás doslova průkopníci!)...
Jedno celé dopoledne strávila tím, že jsem pozorovala Claudia, jak bagruje díru pro elektrické vedení. Jen jsem tam tak stála a nic nedělala, protože (pokud jsme to tu už nezmiňovaly) šéfík nerad pracuje sám, musí mít pořád nějakou společnost. Jinak ho to nebaví... Většina dveří od sprch a záchodů v umývárnách je natřená jen jednou, protože pak Olivier z kempu odešel pracovat jinam (objevuje se tu jen o víkendech) a Belgičan už taky odtáhnul, tím pádem je tu Claudio sám a to ho moc nebere.
Holky mu jedno odpoledne z vlastní iniciativy nabídly, že s ním půjdou chvíli natírat a malovat, hlavně aby ten proklatý bloc sanitaire byl už kompletně hotový.

Další dopoledne byla na řadě Terka, aby dělala Claudiovi společnost. Aby jste v kempu vůbec přežili, nesmíte se bát smrti. Protože chlap (Claudio), který řeže flexou deset centimetrů od elektrického kabelu, se smrti nebojí.... Zkrátka pobyt tady vás zocelí naučíte se překousnout a vydejchat všechno od puchýřů na rukou od zahradničení, přes pořezané ruce od rozbitých skleniček, zadřených třísek z uklízení teras až po rýmičku.

Áďa se učí jak vést recepci, aby mohla "přepracované" Nicole občas pomoci. Ona Nicole zase tak nepracuje, jen práci vymýšlí a občas nám ji přidělává, ale tak budiž... V posledních dnech si tahle ženská vysloužila na vlastní článek, snad se k tomu, co nejdříve dostanu.

Já jsem strávila už dvě odpoledne laminováním nových jídelních lístků - protože s novým kuchařem, přišlo i nové menu. A pak jsem laminovala ještě tyhle cedulky. A tyhle nápisy. A pak varování před rušením pro Claudia.

Občas mám pocit, že ten kemp tady vlastně funguje jenom díky nám. 

Belgiská pralinka a pojednání o tom, jak ruská Máša není česká Taťána!

Nuže dobrá... Naše úpěnlivé prosby byly vyslyšeny a Belgičan odjel.. nebyl by to ale Stefan, aby nám svým odjezdem nepřidělal spoustu práce. Tak zaprvé: zbyl po něm karavan, který by měl dostat nový kuchař (pokud u nás vydrží déle než dva dny) - o něm se ještě ve článku zmíním. Problémem je, že ten ožrala se o karavan moc nestaral, kouřil vevnitř a zřejmě nikdy nevětral. Když nám dneska Nicole říkala, jak jí přinesl povlečení na vyprání... "málem jsem se pozvracela!"

Pláž za slunečných dní je fakt ideální na siestičku!

Za druhé... Stefan se celou dobu, co tady otravoval, chvástal, jak pracuje na pláži, jak ji dává do pořádku. Leda kulový! Terka dneska kromě své obvyklé práce (le bloc sanitaire) celý zbylý čas otročí dole na té zarostlé nedodělané plážičce! Zítra to čeká ještě mě. A možná to bude na více dní než dva... To nic, co tu udělal ožrala, mu totiž zabralo čtrnáct dní. Když o tom ale přemýšlím, čtrnáct dní, mínus čtyři láhve vodky, děleno jedním ztroskotalým Belgičanem, krát dvě šikovné a schopné Češky... to by mohly vyjít ty dva dny... tak jako tak tu máme práce až nad hlavu

Za třetí... Jak ten blbec hraje na city! Já se snažím nikoho nesoudit, být na všechny hodná a mít slitování, ale co je moc, to je moc! Jediný, kdo se s ožralou baví je Claudio. Ten dokonce přesvědčil Nicole, aby Belgičanovi platila ještě čtyři dny bydlení v jiném kempu!Stefan už tu oficiálně s námi nebydlel a bůh ví proč tu musel ještě několik dní zůstat. Jsem si jistá, že cestu zpátky do Belgie znal moc dobře. Každý den dál přijížděl na společné obědy a večeře a všem už lezl krkem. asi jsme mu to dávali značně najevo, jelikož včera (v pondělí) dopoledne odjel a to dokonce dřív, než plánoval. Hip, hip, hurá!

Výsledek toho, co jsem s Terkou už stihly na pláži udělat. Vidět je jen polovina skalky... ještě na ní musíme dosázet nějaké kytičky a hotovson!

O tom, že by se ale v kempu dýchalo lépe, se mluvit nedá... Nevím proč to je, ale poslední dny jsou všichni tady nevrlí a naštvaní (včetně mě). Občas máme totiž s holkama pocit, že jsem jen levná pracovní síla, která se tu má udřít... Sice jsme placené na české poměry moc dobře, ale i tak jsme nejméně placené ze všech ostatních zaměstnanců. Ovšem práce zastaneme víc než dost! K tomu všemu teď děláme i zahradnice, jak už jsem se zmínila. A dneska odpoledne byl na mě od šéfové hozen vyčítavý pohled, že jsem si dovolila jít lehnout, když už jsem měla svoji práci (i práci navíc) hotovou. Nicole si jít lehnout nemohla, ale všichni ostatní si lehnout šli, což byla katastrofa největší! V kempu nikdo pořádně nebyl, aby se o něj staral... a nebyli tady vlastně ani klienti. Protože pršelo, všichni si šli lehnout... Jen Nicole dřela (za počítačem, v suchu a teple). Každý tu maká, jak může, do toho náš nový kuchaříček, co vypadá jak Draco Malfoy z Harryho Pottera (tuhle přezdívku vymyslela Áďa hned, jak uviděla jeho fotku), je namachrovaný debílek, kterému je sotva dvacet a chybí mu zkušenosti. Claudio je z něho na prášky, pořád ho hlídá a za něco peskuje. Asi budeme zase bez kuchaře...
Zpátky k tomu, že jsme Češky. Setkáváme se převážně s pozitivními nebo neutrálními reakcemi. Občas se (hlavně starším ročníkům) někomu připlete na mysl Československo, ale to jsou výjimky. I tak působíme čas od času na zákazníky exoticky, dokonce jsme jednou byly dotázány, jestli naše abeceda je stejná s tou ruskou (ano, naprosto, když vám píšu účet, používám azbuku, volové!)... Ale to byla jen taková perlička. Pro zasmání. Claudio rád dává různé přezdívky a komolí jména. A u Terky se nejvíce uchytila Taťána. Zase to souvisí s tím, že nás občas házejí s Rusáky do jednoho pytle. A Taťána zní dost rusky na to, aby to bylo jsméno pro holku z Česka, Však víte... v Česku si svítíme pořád svíčkami, nemáme elektřinu a místo aut povozy (jak už jsme psaly tady a tady).
A pro zasmání (nebo k politování) mám pro vás ještě jednu příhodu. Vyfotila jsem Terku, jak jedno odpoledne tvrdě maká na pláži. Večer jsem se chtěla na fotky podívat a ony... zkrátka to nebyly ty nejhezčí fotky Terky, které kdy byly pořízeny. Začala jsem se smát, ukazovat to Áďě, ona to pak chtěla ukazovat dál - Letizii, Claudiovi atd. Terka se logicky bránila (já se jí nedivím, vlastně jsem si za to, co se stalo následovně, trochu mohla sama). Terka se začala s Leti o mobil přetahovat. Mobil jim samozřejmě vypadl a rozbil se něm displej. Mně! Mně, která si dává na věci takový pozor! Takže mám krásného pavoučka v pravém horním rohu mého telefonu... Paráda, radši jdu vyplít další záhon a umejt hajzlíky.

Tragédie...

Canoe, Puňaduár a "je to sice delší, ale za to horší cesta"

Tak nás Nicole poprvé a naposled za sezónu vyvezla. (Bylo to teda už minulej čtvrtek, pardónek, byla jsem teď nějak líná psát nový příspěvky.) Vzaly jsme plavky, opalovák, něco málo k jídlu, Nikitu a celý dámský osazenstvo jsme vyrazily na zhruba třičtvrtěhodinovou cestu Nicoliným superkřápem. To auto je fakt hroznej stroj. Všude hroznej binec - psí chlupy, prázdný kelímky a flašky a nefunkční pásy. Klárka seděla na tý nejzazší sedačce, která za normálních okolností nejspíš slouží Mangovi nebo Nikitě, protože když po tý cestě vystoupila z auta, vypadalo to, jako kdyby rozsedla čivavu.

Po cestě tam jsme zastavily celkem dvakrát. Poprvé to bylo ve městečku, jehož název si nepamatuju, ale prej je zapsaný v UNESCU. Tam si Nicole půl hodiny vybírala nový sandále, protože "ty starý už smrděj. Ne proto, že by jí smrděly nohy, ale proto, že už je má hrozně dlouho." To dá rozum přece.

Nikita se držela statečně :) 

Chvílema se teda asi dost nudila...

Další zastávkou bylo městečko Pougnadoires, jehož výslovnost se nás Nicole snažila naučit po celej zbytek cesty. Oukej, první pokusy byly celkem vtipný, ale když pak po cestě domů zničehonic (a ne jednou) zaječela "Puňaduár!", nebylo to to pravý ořechový. Už jen z toho důvodu, že jsme byly všechny celkem unavený a usínaly jsme. Ale to předbíhám. Každopádně Poignadoires je moc hezký městečko. Nicole nás zavedla ke svýmu oblíbenýmu kostelíku "ve skále", kterej mi teda zas tak světovej nepřipadal, ale co se týče přírody, zdejší panorámata nás nezklamala. :)

Pohoda, mít potůček v uzavřený místnosti...

Onen slavný kostelík

Konečně jsme dorazily na místo. Dostaly jsme vesty, pádla, instrukce a každá vlastní canoe (až na Nicole s Leti, ty vezly Nikitu, tak si vzaly dvoumístnou) a vydaly jsme se na cestu po vodě. Čekalo nás jen 8 kimoletrů, takže pohoda. Za dvě hoďky jsme byly v cíli a stihly jsme po cestě i piknik. Peřeje veškerý žádný, vesty jsme potřebovaly jen při pikniku, kdy jsme si na ně sedly, aby nás od těch kamínků netlačily zadky. Během cesty se nestalo nic moc zvláštního, ani se nikdo "neudělal", nůůda.

Zastávka na sváču

To jsou panorámata, coo?!

Skoro jak když sjíždíte Vltavu... Jen s tím rozdílem, že tady vidíte až na dno. :)

A když jsme se pak přestrojily do suchýho oblečení a usedly zas zpátky do toho závoďáku, Nicole si usmyslela, že jsme zdejších panorámat viděly ještě málo, a tak se rozhodla nás vzít přes kopečky děsně klikatou, hrbolatou a nekonečnou silnicí. Občas ten výhled byl teda super, to se jí musí nechat. Ale místo třičtvrtě hodiny jsme domů jely minimálně dvakrát tak dlouho, přesnej čas už si nepamatuju. Přitom se Áďa s Leti několikrát málem podělaly strachy, protože jsme jednu chvíli jely přímo podél několikasetmetrovýho srázu, přičemž zrovna v tomhle úseku se Frantíkům asi nechtělo stavět podél tý silnice svodidla.  Po cestě jsme taky viděly chovnou stanici Koně Převalského a její louky, na žádnnýho koně jsme tam ale nenarazily. Smůůla.

Napravo městečko Florac... A někde tam nalevo v lesích je schovanej náš kemp. :) 

Jo a včera večer nám přijel novej kuchař. No, kuchař. Je to devatenáctiletej metrouš a jmenuje se Maxmilian. Ale kuchařinu vystudoval a dokonce si přivez kufřík se svým nádobíčkem, tak se třeba osvědčí. Moc nemluví, o to víc kouří a je divnej. Tak uvidíme, jak dlouho tady vydrží on a jestli přestane bejt divnej. To jen abyste byli v obraze, naši milí čtenáři. :) 

A host do kempu, hůl do ruky...

„Táta říkal, že nás natřel krémem ráno, když jsme ještě spali, ale já mu moc nevěřím…“ trhla spálenými rameny malá Sophie. Tahle britská rodinka byla úkaz. Tatínek, věčný dobrodruh, kterému nevyšlo manželství, a dvě děti ve střídavé péči… A teď asi přišla řada na to, aby ty dva smrady vzal na dovolenou. Energickou, zvědavou a lehce na nervy jdoucí dceru Sophie, které bylo sotva osm, ale už by mohla být ředitelkou zeměkoule, a zamlklého stydlivého a krásně rezavého syna Charlieho… Byli tu skoro celý týden. Tatík se každý večer slušně namarinoval dvěma demi (malá piva) a litrem červeného. Sotva že věděl pin ke kartě, když chtěl platit. Dětičky mezitím do sebe kromě večeře stihly nacpat ještě dva až tři nanuky a Sophie nám tajně užírala kostky cukru. Každý den pak vyjížděli na výlety po okolí, aby se večer vrátili a opakoval se zajetý rituál – pivo, večeře, víno, nanuky atd. Poslední večer se s námi hezky loučili, obzvlášť tatínek, že prý jsme jim pomohli k tomu, že měli hezké prázdniny. Nemáte zač.

A pak jsou tu tací, co luxují své kočky… ručním vysavačem, protože klasické kartáčovaní není to pravý ořechový, že jo. Ne vážně, tahle dvojice do kempu jezdí často, jak jsem vytušila z blízkého vztahu k Nicole a Claudiovi. Když tu loni naposledy, tak si během pobytu adoptovali místní zatoulanou polohluchou a polosplepou kočku. A čas od času si ji pán postavil na stůl před jejich obytný vůz, vzal do ruky malý vysavač a začal... jak ta číča držela!!! :D

A všichni návštěvníci kempu jsou milí a přátelští, když se to tak vezme. Někteří vypadají až téměř provinile, když vám přijdou posrat záchod do umýváren, sotva jste dokončili úklid. Tak to prostě je, s tím nic nenaděláte, je se modlíte, aby ani oni tam toho moc nenadělali…

momentky z večerního servisu

A v restauraci je sranda především s „randonéry“. Jelikož kempem prochází turistická stezka Stevenson, která má přes 200 km, často zde přespávají skupinky výletníků, kteří se po téhle trase vydali. Mají předplacenou polopenzi, to znamená, že jim nedáváte vybírat z jídelního lístku, jen se zajímáte o to, co si přejí pít. Upřímně už jejich „demi-pension“ menu umím přeříkat z paměti, i kdybyste mě vzbudili ve dvě ráno. V kempu pak výletníci přespí, ráno dostanou snídani a vyrazí dál.

Zrovna včera večer se sešla príma parta. Měli dva plyšové oslíky místo těch skutečných, které někteří randonéři využívají během pochodu. Byli to takoví jejich maskoti a oni s nimi dělali různý psí kusy - například dali oslíky na sebe a k zadkům přistrčili talíř s jednou olivou. Když šla Áďa odnášet talíře, jeden výletník začal křičet:

„Slečno, podívejte se, co udělal!“ 

„Co, co se stalo?“ vyděsila se Áďa.

„No koukejte, co udělal!“ ukázal randonér na olivu pod oslím zadkem. V tu chvili ji druhý z nich napíchl a snědl: „No, ale má to dobrý...“ 

Asi nemusím dodávat, že následoval záchvat smíchu...

A věkový průměr klientů je asi 65 let. Teda teď to pokazila mladá německá rodinka, jejíchž synek se nám včera batolil před recepcí, nebo mladičký rakouský pár pravděpodobně na své první společné dovolené...

A pak jsou tu místní. Jeden soused (dům má přímo nad kempem) často chodí do restaurace na večeři i s celou rodinkou čítající dvě rozmazlené holčičky a nafrněnou manželku. Nejsou zrovna moc sympatičtí, chlápkovi přezdíváme úchylnej taťka. Když onehdá zase večeřeli u nás, měla jsem zrovna s Áďou servis... Ten den zase předváděli zase to nejlepší ze seriálu Zlí a nasraní, když jsem psala objednávku, zeptala jsem se Adriany: „Jé, já nevím, jaké mají číslo stolu! Sedí až tam vzadu, co tam mám napsat?“
„Třeba 666?“ zareagovala pohotově Áďa. Od té doby rodince přezdíváme Ďáblovi.
Ale na druhou stranu, jsou tu i místní, kteří jsou úplná zlatíčka (třeba Coco, její přítel/manžel a fenka, která je na fotce) nebo tací, se kterými se dá vyjít bez problémů (jako pastisový Christoff, který už ženu nemá, zemřela při autonehodě asi před dvěma lety.).

A bylo vedro. Asi týden. Pak přišly bouřky a slejváky, takže hosté nejen, že záchody posrali, ještě tam i našlapali…

Umyjte si rodinu!

Poslední dny toho máme hodně, tudíž vylévání si srdíček tady na blogu bylo odsunuto na druhou kolej. To ale dneska doženeme, ne?

[Veš la famij]

Tohle to [veš] je údajně hojně používané slovo francouzskou arabskou menšinou/většinou (těžko říct, jestli jich je málo, nebo moc...). Znamená něco jako „tak co? „jak to jde?“  Mezi námi všemi už tu zdomácnělo „[veš] la famille“  - používáme to už skoro místo pozdravu... „Tak co rodina?“  Jelikož výslovnost zní podobně anglickému slovíčku „wash“ (umýt, umývat), Nicole často v žertu říká „Wash your family“ (umyjte si rodinu). Největší sranda je, jak na tyhle „veše“  reaguje malý Lorenzo, kterého jsme už naučily dávat placáka. Hrozně se mu to líbí a vždycky se začne chichotat tak, že mu dudlík vypadne z pusy.

Máme nového kuchaře. Měli jsme kuchaře. Vydržel s námi necelé 4 dny. A takový to byl sympaťák!!! Pořád se usmíval, měl tetování přes celé pravé rameno a kus paže, účes rockera a jméno, co se těžko pamatuje, natož vyslovuje... Ale to už je fuk, dneska odpoledne odjel. Takže zase vaří Claudio.

Když už o něm mluvíme, tak nás šéfík dopoledne vyvezl na nákup... Cestou zpátky, jsme nabrali ještě ožralu, takže jsme se vzadu v té dodávce mačkaly s holkama ve třech. Samozřejmě to Claudiovi nedalo a musel pěkně z čerstva řezat každou zatáčku (a že jich tady je), zkrátka jel jak prase, až jsme lítaly ze strany na stranu. Do toho hrála hlasitě tahle italská pecka (důrazně doporučuji si jí pustit ke čtení článku).

„Ráda jsem vás poznala, holky!“ zakřičela jsem.

„No jo, já to aspoň budu mít z vás nejrychlejší, když se rozsekáme...“ ozvala se Terka sedící uprostřed, „Vždyť já nemám pořádnou ani sedačku!!!“ Což byla pravda, to auto rozhodně není pro pět.

A betonový schůdek WC TCHÈQUE pokojně praská.

Vlna veder udeřila i v lozèrských končinách...

A poslední dny je to tady tak trochu všichni proti Stefanovi. Tenhle aspirant na zaměstnance měsíce (Terčino trefné označení, abych si nepřipisovala zásluhy), jenž práci, co střízlivému člověku zabere dvě hodiny, dělá radši dva dny, nám už všem pije krev. Zoufale se snaží jednu (aspoň jednu) z nás vyštípat, aby Nicol dala práci jemu. On zatím totiž není placený (a ani nikdy nebude), je tu jen za ubytování a stravu. A tak se snaží. Starému Pierrovi namlouvá, že nic neděláme, že le bloc sanitaire byl mnohem čistší, když ho loni dělal on (oni totiž kvůli jeho „čistým“ sanitárkám vůbec nespadly internetové ratingy kempu na půlku, vůbec ne! *ironie*). Aktuálně nás jímá podezření, že úmyslně dělá nepořádek právě v umývárnách, protože takhle posrat záchod, jak jsem měla tu čest dneska už dvakrát - to prostě není v lidských silách... Všude, všude, všude. Ten člověk musel snad udělat stojku a vykonávat potřebu tímhle stylem. A na závěr to ještě po sobě všechno rozmazat... jinak už vážně nevím. Snad už brzy odjede nebo se upije nebo cokoli, jen ať už je pryč!

Ještě tak najít v garáži Hvězdnou bránu...

Začínám mít podezření, že kemp je (nebo bude) místem, kde jednou přistanou mimozemšťani. Pokud na Blízká setkání třetího druhu moc nevěříte, dovolte mi předložit několik pádných důkazů. Tak za prvé jsou tu všude nesmyslně rozmístěné solární lampičky. Když jdete večer kolem recepce, kde je zároveň i dům Nicol a Claudia, máte pocit, že jdete kolem hřbitova zvířátek. Do noci zářící shluky světýlek okolo domu, navíc nesmyslně rozmístěných, jsou prostě podezřelé. Vypadá to, jako by měly sloužit k naváděcím účelům stejně jako světla podél přistávací dráhy pro letadla. Obzvlášť vzadu na zahradě je jedna moc hezká šajnící skupinka pro návštěvníky (díkybohu) nespatřitelná, ale my na ní máme výhled z karavanu jedna báseň – přikládám ilustrační foto pořízené za jedné vlažné noci, když jsme se vracely ze servisu.

Další abnormálností jsou ptáci… Ne, nemyslím anatomické odlišnosti, žádní pterodaktylové tady nelítají, místní zvířena je do značné míry shodná s tou českou, avšak co se týče aktivity zdejších opeřenců, vymyká se to kontrole! Ti práci prostě nezavřou zobáky! Když vás v půl jedné ráno za hluboké tmy probudí extrémně hlasité skřehotání nějakého vrabce, naštve vás to, to mi věřte.  Protože začnete automaticky potřebovat na záchod a to abyste se zvedli, vzbudili celý karavan a táhli se přes celý dvorek do kadibudky. Jediné, co vás po té hrůzostrašné cestě může těšit, je zpěv ptáků…

Třetí podezřelou věcí, vlastně podezřelými věcmi, je osazenstvo kempu samo o sobě. Pokud jste četli článek Kdo je kdo od Terky, budete mít aspoň už trochu přehled. Třeba hnedka šéfová Nicol.  Je to hrozně „cool osoba, se kterou se dobře spolupracuje“ (konec citace) co perfektně zvládá tři jazyky (což už je samo o sobě docela úkaz). Jen občas její požadavky například na úklid nebo na to, jak co dělat a nedělat, jsou zvláštní… Hlavně ty rohožky v mobilhomech, ty musíme pokaždé drhnout a kartáčovat, protože první, co udělá zákazník, když vejde dovnitř, je, že se podívá na zem na tu setsakramentskou rohožku, to je přece jasný!!! *ironie* A taky hrozně mlaská, jako by tak vysílala tajné signály. Kam? Nevím, asi na svou domovskou planetu nebo do vzdálených civilizací někde ve vesmíru. Nebo budoucím generacím. „Dneska se zase tváří jak prdel.“ okomentovala před chvílí Nicolino denní rozpoložení Áďa.

Leticia je taky kousek, teda spíš kousíček, přihlédneme-li k její tělesné hmotnosti. Claudiovi byla tahle drobotina schopná uvěřit, že v Česku nemáme elektriku a svítíme si svíčkama. Taky pořád vyzvídá, jestli jsme někdy kouřily trávu (asi melouchaří u protidrogovýho nebo čeká, že jí dáme? Pardon, přemýšlím nahlas). Má silný marseilleský přízvuk a rozumím jí leda tak kulový, ale jinak dobrý, protože věřím, že tu by si ufoni odnesli jako první… nebo by ji přinejmenším odfoukla tlaková vlna z přistávající vesmírné lodi. A přecházíme volným krokem k místnímu komikovi a „I am the must“ big bossovi Claudiovi. Řeknu vám, ten by se těm jiným civilizacím líbil. Aspoň by se s ním nenudily… A hodil by se jim třeba i jako muzikant, teda pokud by se jim trefil do vkusu svou italskou porno hudbou, co občas po odpolednech komponuje ve svém VIP karavanu. A tak bych mohla pokračovat, přes Pierra a ožralu Stefana, zkrátka na každém byste našli známky kontaktu s mimozemským světem.

Vsadím se, že kdyby o tomhle kempu chtěl Spielberg natočit film, byl by to zase trhák… Když by do toho přidal trochu dinosaurů a nějakou tu Godzillu, diváci i filmoví kritici by si učůrli blahem, to je jasný!

P.S.: Přidávám pár fotek mimo mísu, abyste viděli, jak je to tu hezký!

Nějaký to postěžováníčko

Tak dnešek byl celkem pracovní. S Áďou jsme měly dopoledne na starosti kompletní úklid mobilhomu. To znamená uklidit vevnitř, utřít tam prach, umejt okna a tak. To je ještě pohodová práce. Pak přišla ta horší část - umejt okna a celej mobilhome zvenku. Stěny jsou totiž plastový, ale jelikož jsou ty desky skládaný do sebe a pod nima je jakási izolace, nemůžete na ně vzít vapku, aby se to tím tlakem vody neponičilo. Takže jsme to drhly hezky růčo fůčo. Navíc jsme u toho musely šplhat po supernestabilních schůdcích. A že jsme měly párkrat celkem na mále. Pak jsme ješte musely vydrhnout prkna na terase od mechu, aby se neklouzaly. Na to už jsme si naštěstí tu vapku vzít mohly. A tohle všechno nám zabralo celý dopoledne. Když teda nepočítám tu hoďku, kdy jsme byly na nákupu v nejbližším městě - ve Floracu. 

Mobilhomy postopadesátývosmý

Po obědě, kdy jsem po tom všem drhnutí měla ruce jak ten orangutan (ten mech z toho plastu jen tak nedostanete, víte?), si Nicol usmyslela, že bysme ještě mohly kompletně umejt barnum před restaurací. To je takovej ten velikej zahradní stan, kterej taky nebyl zrovna nejčistší. A není ani nejmenší. Tipuju, že má tak 6 na 4 metry, takže taky žádná hitparáda. Ale zmákly jsme to. Odpolko jsme pak měly naštěstí asi dvě hoďky volna. Takže jsem se došourala do karavanu s rukama jak dva orangutani a flákla sebou na postel. 

A na šestou pěkně do restauračky na večerní servis. Největší pomsta - když Claudio nainstaluje do barnumu velkou plazmu, aby se mohli hosti koukat na fotbal, protože hraje Německo kdoví s kym a vy máte zrovna kemp plnej Němců. Scheiße. A pak ještě čekáte, než se těch posledních pět motorkářskejch taťuldů dvě hodiny po konci zápasu uráčí jít zaplatit útratu. Načež si daj ještě poslední šláftruňk na baru, aby se jim po všech těch litrech růžovýho vína líp spalo a vykecávaj se tam. Hahaha, hrozná legranda, když se děsně nenápadně bavíte na můj účet ve svým rodným jazyce a myslíte si, že mi to nedojde. Ale co, už máme padla a zejtra čeká šichta v restauraci Klárku. Mě teda nečeká žádná slavná práce, já budu muset odpoledne drhnout sprchy a hajzlíky. Eww. 

A to je ode mě z dnešního reportu všecko. Gute Nacht.