Co mě pobyt ve Francii naučil

...že když maso, tak krvavý.
....že dům paní šéfové je permanentně špinavý.
...že Francouzi neumí používat štětku do hajzlu. Vlastně ani Italové... ani Španělé.
...že se překvapivě nejmenují všichni Pierre, ale Christoph. I když Pierrů je tu taky dost.
...že když chleba, tak bageta.
...že stěžovaní si (neustále a na cokoli) je francouzský národní sport.
...že oslové vůbec nehýkají hezky, ale spíš jak z hororu.
...že jsou to opravdu tupá zvířata.

Terka měla po tomhle fešákovi sbírat hovna.... But first, let me take a selfie!

...že když šéfové řeknou zítra, myslí tím hned.
...ale že oni mají na všechno dost času.
...že čáry vyznačující parkovací místa u supermarketu jsou jen na okrasu.
...že když Áďa nemá cíga, tak je to "mrdat prdel do psí kundy pěkně v píči".
...že alkohol za volantem není zase takový problém.
...že 1664 je hnusný pivo, ale pořád lepší než Heineken.
...že kafe se tu pije jak víno a víno jako voda.
...že tu skoro každý kouří. Hodně.
...že když jste šéf, není lehké vyhodit zaměstnance. Může vás totiž zažalovat a být v právu, přestože je to liný smrdlavý kokot, co nedělá svou práci pořádně *viz Alexandr.
...že Francouzi nemají zase takový styl - obzvláště přihlédneme-li k tomu, že tu skoro všichni nosí claquettes (pantofle, co znáte třeba od pracovníků ve zdravotnictví).
...že eau de vie vás spíš zabije, než oživí.
...že francouzské televizní seriály jdou stejně tak špatné jako ty české.
...že i tady je Lidl obchodníkem roku.
...ale optimisticky to lze vidět jen s Carrefourem
...že málokterá Francouzska zná, natož nosí podprsenku.
...že když nepřítel, tak Arab.
...že Československo možná pořád existuje.
...že když osmi měsíční batole, tak jedině Lorenzo.
...že francouzština je hrozně krásný jazyk, ať už jím mluví kdokoli, zní to hezky (a rozhodně ne přitepleně). Ještě kdybych mu tak rozuměla...

Lorenzo nám trochu vyrostl.

Českej šnitzl sem, jinak ven!

Tak jsme to konečně udělaly! Po všech těch blafech, co nám ti rádoby kuchaři vařili celou sezónu, jsme si udělaly (a pro ostatní taky) řízky s bramborovou kaší. Kuřecí. Nejlepší.

Michelinská hvězda

Naprosto s tímto článkem nesouvisející fotografie

Upřímně, vydávat každý večer okolo devadesáti jídel v restauraci, která je jak kapacitou stolů, tak velikostí prostor určená zhruba pro šedesát lidí, není žádnej med... Za to adrenalin jako prase. Nejhorší je, že my, servírky, bychom to zvládly, kdyby to nemrvili v kuchyni. Začne to nenápadně v sedm hodin večer a pak najednou už nejsou skleničky na víno, ani příbory... Do toho všeho se snažíte rozvzpomenout se, na který stůl přesně patří ta jídla, co vám zrovna z kuchyně poslali. A pravděpodobně poslali jen půlku objednávky (a ještě špatně), protože prostě proč ne? (Merde...) Claudio naštvaně pobíhá sem a tam, nahoru a dolů. Hosti občas musí chvíli čekat, ale berou to vždycky sportovně, když vidí to srocení národů... Většinou všichni odcházejí spokojení (což může potvrdit naše prasátko na spropitné) a někteří se  vracejí třeba ještě několikrát za svůj pobyt. Známka kvality (ha ha), nebo spíš jsou klienti takoví dobrodruzi, že si to napětí (Donesou mi pití včas? Nezapomenou na popelník? Opravdu dostanu saucisse aux herbes a ne à la chataigne?) chtějí vyzkoušet znova. 

Máme dva kuchaře, teda teď už vlastně zase jen jednoho - k tomu se dostanu, ale oba dva jsou leví jak turecký šavle... Alexandr a Laetitzia se spolu jen hádají, dělají si naschvály nebo spolu nemluví, do práce se moc nehrnou a často chybují. Navíc co se týče uklízení, tak to není žádná sláva, a co si budeme povídat, v restauraci se prostě uklízet musí. A pořádně. Všechno se znovu vyhrotilo včera, kdy se konal velký úklid kuchyně, po němž Alexandr řekl, že končí a odjíždí o týden dřív, než má ve smlouvě. Hajzlík jeden egyptskej.  Včera (neděle) pracoval naposledy. Celkově je tu napjatá atmosféra. Všichni tu všem lezou krkem a i my bagety se mezi sebou hádáme víc, než je obvyklé, nebo víc, než jsme se doposud hádaly. Sezóna je holt dlouhá a spolupracovat s lidmi, kteří nejsou příliš týmoví hráči a práce jim nic moc neříká, je vskutku vyčerpávající. Ale klienti jsou pořád milí, až na pár výjimek a to jsou především místní, to jsou idioti. Jak sama  Áďa pronesla: "Lozère je nejméně obydlený region Francie, ale kreténů se tady teda najde požehnaně!"

Nyní bude následovat několik útržků z konverzací zaslechnutých během servisů za celou sezónu. Bohužel spousta z nich vzniká na základně různých slovních hříček a chyb z různých jazyků, tudíž to nemá ani cenu sem psát, protože pokusy o překlad nevyznívají tak vtipně:

"Tak já to chápu, ale jestli to pochopí i v kuchyni, to se necháme překvapit..." (Já při braní složité objednávky. Nakonec se nic nepokazilo. Zázrak.)

*

"Do you speak English? Moi non..." (Claudio)

*
"Ping pong" (děti všech národností a věkových skupin, co si přijdou půjčit pálky na stolní tenis)
*
"Ale tohle mě zajímá..." (Pierre mladší, který mi tímto chtěl naznačit, že by si rád dal pivo , zrovna když jsem třídila čisté skleničky a vzala do ruky tu pivní)

*

-"Vybrali jste si dezert?"
-"Já bych si jako dezert dal vás!"

*

"Dal bych si prosím pizzu Chèvre Miel (pizza s kozím sýrem, medem a oříšky) a hodně medu prosím - potřebuju sacharidy!"

*

"Slečno, kolik vám mám dát dýško?" (zeptala se jedna nejistá dáma Adriany)

*

"No a pro ní, salát Nicoise, ale bez ančoviček, kukuřice, brambor, ..., takže jenom salát." (Tatínek objednávající pro svou dcerku)
*

-"Co je to to moellueux?"

-"To je kaštanový dortík."

-"Bleh..."

-"Vlastně je to docela dobrý..." (Adriana dealerka dezertů)
*
a budeme pokračovat...

Host do kempu, hůl do ruky vol.2

A byl tu první Čech. Tudíž se vyhlásil hromadný zákaz užívání všech českých nadávek, které jsme do té doby  stihly naučit většinu zaměstnanců. Takže se nekonala žádná psí prdel ani jakákoli jiná prdel, natož pak kurva. Pán si přivezl celou rodinku, německou manželku a dvě děti. A všichni se mezi sebou bavili anglicky...

Víceméně všichni hosté jsou tu milí a vstřícní. Například Mauriceovi, co celý týden mají zarezervovaný stůl číslo 16 na břehu řeky. Po tři dny si chtěli dát steak z tuňáka, ale zrovna jsme ho neměli (respektive Leticia ho odmítla připravit, protože neměla čas uvařit ratatouille). Mauriceiovi to nesli statečně, vyzkoušeli saucisse i hamburger, nicméně na nich bylo vidět, že se už nemůžou dočkat středy, až si toho pitomýho tuňáka konečně dají. Pánovi už se samým očekáváním podtáčely kníry.

A pak tu byla/je rodina Pahýlků. Situace je celkem standardní, dva sympatičtí rodiče a dvě děti - okatá hezoučká holčička a chlapeček, který však místo pravé ruky má od lokte dolů pahýlek. Tadá, přezdívka byla na světě. (Je to od nás zlé a určitě za tuhle škodolibou přezdívku skončíme v pekle, ale počkejte si, co teprve o nich budu psát!) Byla s nimi hrozná sranda, pravidelně si chodili pro nanuky (i několikrát denně), a děti jsme vídaly pobíhat po kempu celý den (a hrát si při tom na kouzelníky soudě podle toho, jak vehementně při tom máchali ručičkami nebo alespoň jejich částmi). Problémem občas bylo, když si Pahýlek - syn přišel pro nanuk sám a v levé (plnohodnotné) ruce držel peníze... Kam mu ten nanuk sakra podat? Lehce divná situace. Vzít peníze, podat nanuk - nikdy jinak! Popřípadě ho podat jeho sestřičce nebo tatínkovi, když přišli s ním. Tahle rodina byla jednou z těch, na které se nezapomíná. Stejně tak jako na holandské rozmazlené holčičky. Dvě malé Holanďanky věkem asi tři a pět vypadaly jako andělíčci z barokních obrazů. Velké modré oči, světlé blonďaté vlásky zakroucené v nádherných pravidelných lokýnkách (konec pedofilně laděné pasáže). Idylka až na to, že to byly snad ti dva nejrozmazlenější spratci pod sluncem! Křičely, vztekaly se, musely mít všechno ve stylu Frozen a bůhví co ještě. Když šly s rodiči do sprchy, celá Kelly Family si nahlas zpívala a vymýšlela různé básničky (kdo ví, co to bylo, jelikož to chrochtali holandsky).

A pak jsou tu sexy tatínkové s neméně sexy maminkami (smůla...) a pak jsou tu postarší páry, co si s sebou přivezly hromady knih a časopisů, jako například dvojice s krycím názvem Klub čtenářů. Přestože první pravidlo klubu čtenářů je, že se nikdy nemluví o Klubu čtenářů (nebo to byl jiný klub???), tihle dva byli tak milí, že o nich musím napsat. Kromě toho, že hodně, hodně četli, chodili často do restaurace a celý večer hráli jakousi deskovou hru... Když jsme jim naservírovali jídlo, posunuli hrací plán na stranu, v klidu se najedli a pak zase pokračovali. Většinou přicházeli mezi prvními hosty a odcházeli jako poslední.

Joop a Els a Luna, legendární partička holandského manželského páru a staré fenky labradora, konečně před pár dny dorazili. Prý jsem jezdí už přes devět let. Joop se chlubil, jak tu zná každý kout, každý rozvod elektřiny a každou odpadní rouru... Jeden večer sebou přinesl ohromnou a těžkou tašku. Záhy jsme zjistili, že v ní přechovává pytlíky plné vzorků kokainu čokolády - protože Joop pracuje pro jednu z největších čokoládoven na světě (prý zásobují a vyrábějí polotovary například i pro Milku). Tím si nás Joop definitivně získal a teď jsme s ním největší kámošky!
A pak jsou tu tři staříci (Tři Veteráni), co téměř každý večer přijdou na jedno, dvě Leffe.
A mladé páry, co nás učí správné výslovnosti piva Hoegaarden ([huchgardn]) nebo co na něco pořád čekají (až jim přineseme pití, až je objednáme, až jim udělají pizzu, až se jich zeptáme na dezerty...)
A pak jsou tu Britové, kteří většinou dávají velká dýška, protože Eura jsou pro ně jak nic (s tou jejich tvrdou britskou měnou), tak je rozhazují o sto šest.

A pořád je tu hodně lidí a mohla bych vám  o nich básnit ještě dlouho... Ale už mě to tu nebaví sepisovat. třeba zase jindy.

Receptář prima nápadů

O zahradničení toho vím asi tolik, kolik ví průměrný Američan o poloze a klimatických podmínkách ČR. Nicméně pořád je to víc, než sezná paní domácí... Možná jsme se už několikrát zmínily o speciálních projektech, v rámci nichž nichž jsme dokončily renovace v blocu sanitaire a taky předělaly, lépe řečeno přivedly zpět k životu, všechny okrasné zahrádky v kempu. A protože jsem dokonalá, pořídila jsem pár snímků před a po záhonů u recepce. S Terkou jsme se na tom sakra nadřely - ona měla dokonce tu smůlu, že chytla pasáž s růžemi, takže byla podrápaná úplně všude. Úplně. Všude. Postupně jsme vytrhávali kýble plevelu (mouvais herbes), tahaly enormní kořeny od jinak malých rostlinek (protože tady doposud vládlo přesvědčení, že ustřihnout nebo utrhnout plevel stačí) a klely jak dlaždiči. To všechno většinou už v období veder. To chceš. Výsledek byl však víc než uspokojivý. Podařilo se nám odkrýt docela hezkou zahrádku...