Les haricots verts aneb ráda v tomhle článku používám citoslovce

Šmarjá, ať už je tady ten kuchař. K obědu a večeři máme poslední dobou pořád to samý. A ty zelený fazolky bez chuti už mi nelezou jen krkem, ale i ušima. Když jsem v Čechách prohlašovala, že se těším na francouzskou kuchyni, ty poblázněný fazole byly asi to poslední, na co jsem při tom myslela. Máme je skoro  pořád. S masem, s omeletou, s plněnýma rajčatama a lilkama... Včera byla prémie, včera jsme je měly s bramborama. A až pak si Leti vzpomněla, že k nim vlastně osmažila ještě  klobásky. Který teda taky nebyly nic extra. Takový ty, do kterejch když kousnete, vybaví se vám kupa vzpomínek z dětství, kdy vás rodiče přesvědčovali: "Ale prosimtě, vždyť tam žádný tlustý maso není." A vy jste moc dobře věděli, že tam je. Tak v těchhle klobáskách ho byla kupa. Brrr. 

A to maso, jak tady "připravujou"? Každej asi víte, že je víc možností, jak připravit steak. Tak  tady pravý Francouzi všechno jedí rare (krvavý), takzvaný saignant. Což je další super zjištění (ironie, opět) o francouzský kuchyni. Asi si dovedete představit, jak tu já, která miluje všechno superpropečený, trpim. Nejenom, že to maso nejdřív půl hodiny krájíte i přes to, že používáte steakovej nůž, ale potom ho musíte ještě dvakrát tak dlouho žvejkat. Eww! Horší než vyžvejkaná Hubba Bubba. Ta taky nemá žádnou chuť. Protože koření jim tady nic moc neříká a sůl taky ne.
Na druhou stranu si zas občas fakt pošmáknem, o tom žádná. Nedávno jsme měli hrozně dobrý lasagne. A Leti dělá výborný taštičky zapečený s kozím sýrem a šunkou. Ty jsme měli dneska spolu s těstovinovým salátem, to bylo fakt dobrý. A ty dezerty?! Pořád se nemůžu rozhodnout, jestli je lepší crème brulée, nebo fondant au chocolat. :) A co tu je asi taková místní specialitka, tak to je kaštanová marmeláda, neboli šatéňová konfitůra, jak ji s ženama nazýváme. Ve francouzštině je to totiž správně confiture à la chataîgne. Ráno si ji dáváme na bagetu společně s máslem. Om nom nom! A jako dezert ji tu podávaj společně s poctivým bílým jogurtem. (Mamko, jestli sem přijedete, tak to musíš bezpodmínečně ochutnat, je to bomba!)

To bude o jídle asi zatím všechno. Přídám vám sem (s článkem vůbec nesouvisejících)  pár fotek, o který se s váma chci podělit, ale nemám k nim moc co napsat, takže by to na další článek nestačilo. :)

Zdejší květena :P

Procházkujem 

Těchhle domečků je tady v okolí spousta

A na konec to nejlepší - Lorenzo milionkrát jinak :) 

[STEK-ČEK]

Vzpomínáte si, pokud jsme to tady vůbec psaly, na kopání děr u recepce? Jednalo se o to, že náš záchod u karavanu, vlastně odpady celkově v domě a i v sanitárkách, nějak dobře netáhly… nesplachovaly a neodtékaly tak, jak je normální. Claudio, zkušený to Bořek Stavitel, přišel na to, že je někde ucpaná odpadní roura (no nene!). Společně se Stefanem a Olivierem (protože někdo tu práci udělat fakt musí) začali kopat. Vykopali jednu díru – viz fotka z již publikovaného článku, nic. Vykopali díru o deset metrů dále. Nic. Nakonec si zavolali další kamarády, protože čím víc lidí, tím je větší zábava, když čučíte do díry! Claudio pak strávil jeden celý den tím, že chodil po kempu s těmi tyčkami, které ukazují, kudy teče voda. Takové ty magické proutky. Jsem si jistá, že to má nějaký odborný název, omlouvám se, ale neznám ho.

„Vidíte, funguje to!“ hrdě nám to předváděl. Dokonce si je přinesl i k obědu. „Teď budu hledat Češky,“ začal  nám těma proutkama mávat před obličeji. Pak se otočil ke Stefanovi a pronesl: „A víte, jak najdete Belgičana? (Stefanova přezdívka) Namočíte ty dráty do pastisu (anýzová kořalka) a jdete… Voilà!“ zkřížil dráty těsně u Stefanova obličeje.

Když konečně za pomoci magie a všech sousedů vykopali díru na správném místě, trubky odblokovali, kus potrubí dokonce vyměnili, načež následující dva dny strávil Claudio s další hračkou – malým bagříkem, aby všechno hezky zasypal. Udělali (teda aspoň Olivier) dva nové kanály, které předevčírem s velkou slávou zabetonovali. Samozřejmě jim nějaký ten beton zbyl. Nenapadlo je nic jiného, něž nám před tím naším záchodem vybetonovat plácek a Claudio do něj naškrábal: WC TCHÈQUE. „Takže Belgičan už tam nesmí, když je to jen český záchod!“ pronesla rádoby vtipně Nicol. Pak jsme si tam všichni obtiskli jednu ruku a Áďa tam ještě připsala datum. Nyní máme v plánu pomalovat si i dveře od hajzlíku, protože jsou hnusné a oprýskané, tak aby se nám sralo ještě líp…

P.S.: Claudio původně napsal WC STEQUE, což překvapivě nebyl vůbec špatnej první pokus na chlápka, co sotva vychodil základku...

Zatím hnusné dveře od záchoda, snad budou již brzy mnohem hezčí!

V mezidírčí do boje jako dva pytle hnoje

Jsme v mezidírčí. To znamená, že každá z nás jsme mezi dírkami na pásku u kalhot. Třetí díra je málo, ale čtvrtá už zase moc. Těžko říct, jestli hubneme nebo jen z neustálého drhnutí něčeho nám narostly bicáky, takže ten pásek dokážeme lépe stáhnout. Tak jako tak, co se týče stravování, je to tu trošku divočina. O společných obědech a večeřích už tu byla několikrát řeč, takže vás ušetřím toho trápení. (Mimochodem, včera byly k obědu zelené fazolky.) Málo kdo tu snídá, většinou se odbudou kafem a cigaretou, tudíž kdybychom si nevybrečely každé ráno bagetu, asi bychom až do poledního sušily hubu. Co se týče nějakých svačin (já vám, že to zní jako ze školky: sváča dopoledne, obídek, spaní po obídku, sváča odpoledne a pak domů – ach, to byly časy), to se tady taky nevede. To ale není žádná katastrofa, jen jde o to zvyknout si na jiný režim. Terka s tím měla asi největší problém – hlavně s dlouhými prolukami mezi jednotlivými jídly: „Já jsem zkrátka zvyklá jíst míň a častějc, tohle je hrozný…“ (Jezte pravidelně v menších porcích, doporučuje 9 z 10 dietologů – konec reklamní přestávky)

Navíc jsme holky mlsný a často nás tu honí chuť na sladké, kterou bohužel jen tak neukojíte. 

Můžete namítnout, proč si něco nekoupíme samy, přece nejsme na konci světa a přece nás v kempu nikdo nedrží, když máme práci hotovou. Pravda, pravda… Ale do nejbližšího obchodu je to daleko (a ještě nevíme kudy tam). Na nákup se jezdí cca 1 týdně a to většinou v době, kdy pracujeme… Přesto se nám nedávno podařilo procpat se do auta a hurá do civilizace! Po překonání prvotního odporu k tomu, že bude řídit ožrala Stefan, a taky po rozdýchání faktu, že u tý autokraksny, kterou se jezdí, nejdou pořádně zavřít zadní dveře, jsme za chvíli dorazili do místního marketu.

Plán byl jasný: vzít útokem regály s kosmetickými produkty, dále obsadit uličku s čokoládou, načež se vrhnout na chipsy a preclíky. Chvíli jsme přemýšlely, zda vykopat zákop u regálu ovocných sirupů nebo až těsně u pokladen, kde jsou žvýkačky a bonbóny… Co naplat, válka je strašná věc a válka s mlsnou ještě horší. Ani nám nevadilo, že jsme nenamalované a sotva jsme si stihly převlíknout pracovní tepláky. Když o tom zpětně přemýšlím, musel na nás být docela pohled v čele s tím ochlastou… Nakoupeno, úhledně srovnáno do tašek. "Běžte klidně k autu, je odemčené... Ono vlastně nejde už ani zamykat." prohodil Stefan, když jsme na něj chtěly počkat, než zaplatí svůj nákup. Cesta zpátky byla klidná s jemným odérem vodky a v pozadí hrála hudba rádia Chérie FM.

A na závěr obligátní fotka Manga, ten čokl je totiž hrozně fotogenickej...

Kdo je kdo?

Nuže dobrá. Jelikož jsme tu už dva tejdny, je na čase, abyste se dozvěděli něco víc o zdejším personálu.

Začnem třeba Stefanem, ten je totiž nejmíň zajímavej. Je to Belgičan a je to alkoholik. A vždycky má v rukávu schovanou nějakou trapnou hlášku nebo vtip, který stejnak většina z nás přechází už jen pousmáním.

A jak že se alkoholik pozná? Především proto, že už ráno, když se s ním nepozdravíte z dostatečný vzdálenosti, máte dojem, že Stefan používá ústní vodu s příchutí pastisu. A pak vás v tom ještě utvrdí jeho nákup v supermarketu - dneska to byly konkrétně dvě litrovky vodky a balení polívek do hrnečku.

Nic moc zajímavýho o něm už asi nevmyslim. Možná jen to, že se nás snažil jeden večer ohromit karetníma trikama, který mu beztak nevycházely, jak měly, muhehe.

Pak je tu jeden superhubenej pár. Jmenujou se Olivier a Leticia. Asi si dovedete představit, jakej má průměrná česká holka obvod paží. Tak takovej má Leticia obvod stehen, beze srandy. A Olivier na tom není o moc líp. Ale zastane tady asi nejvíc práce. Zahradničí, zedníkaří, oblkádá, seká, venčí psi, vykopává díry, zasypává díry a když má chvilku volna, hraje si na číšníka a dělá nám v tom zmatek. Ale jen trošičku.

Leticia měla na starosti naši práci do doby, než jsme přijely. Teď s Claudiem otročí v kuchyni, protože kuchař nám přijede až na začátku června.

A taky nesmím zapomenout na nejlepšího člena jejich rodiny - pětiměsíčního Lorenza. Lorenzo je totiž to nejvíc vysmátý mimčo, který jsem za dlouhou dobu viděla. Směje se na všechno a na všechny. Teda pokud se mu zrovna dostává dostatečný pozornosti. V opačným případě dokáže řvát do doby, než si ho zase někdo zase začne všímat. A řekla bych, že na konci léta bude umět mluvit minimálně pěti jazykama. My na něj šišláme česky, Claudio italsky, rádobyarabsky a kdovíjak ještě. No a pak je tu taky angličtina, němčina a samozřejmě ta francouzština. Z tý snad pochytí nejvíc. Aby mu pak rodiče rozuměli, až začne mluvit, žejo.

Lorenzo, když se zrovna nedožaduje pozornosti.

Dalším nepostradatelným členem tu je Pierre. Každej asi znáte nějakou dobrou duši, která vám chce za každou cenu pomoct, i když pak ve výsledku nadělá víc škody, než užitku. Tak to je právě Pierre. Je mu osmdesát pět a je to dobrák od kosti. Ale jak říkám, ne vždycky jsou ty jeho dobrý skutky oceněný. Na koš v kuchyni nám věčně dával víko, který tam sice patří, ale co si budem povídat, je supernepraktický. Když běháte od stolů do kuchyně s poloprázdnejma talířema a chcete se co nejdřív zbavit zbytků jídla na nich, je jasný, že tam to víko rozhodně neuvítáte. Kdo jste někdy pracoval v pohostiství, budete mě jistě chápat. Díky. :) (Víko jsme nakonec schovaly, jinak to nešlo. Promiň, Pierre.) 

Dalším zářným příkladem Pierrova dobráctví jsou balený kostky cukru. Dáváme je do takovejch krabiček s vyklápěcím krytem a když jdete někomu dělat čaj nebo kafe, dává se ke každýmu nápoji jedna zabalená kostka, maximálně dvě. Když vám ty krabičky ale doplní Pierre, máte smůlu, vypadne vám s tou jednou kostkou minimálně dalších pět. 

Taky tu každýho popichuje a dává mu rady, co a jak dělat líp, než se dělá. A všichni ho poslouchaj, i když jsou to občas rady dosti nešikovný. Jednak z úcty k jeho věku a taky proto, aby od něj měli pokoj.

A blížíme se do finále. Naše šéfová se jmenuje Nicole. Má na starosti hlavně recepci a vede ji celkem organizovaně, to se jí musí nechat. Mluví plynně francouzsky, anglicky a německy. Bodejť by ne, když je to dcera Američana a Němky. Pochytila jsem během nějakýho rozhovoru akorát to, že se narodila v Německu a když jí bylo asi 10, odstěhovali všichni do Paříže. Jak přesně ale přišla k tý angličtině, to ještě nevím. Prej nějakej ten rok studovala v Americe nebo co. A taky tam má sestřenku Paige, která se za náma přijede v létě podívat.
Nicole je celkem fajn. Často šišlá na Lorenza a dělá na něj obličeje. Ale jako každá šéfová umí bejt i pěkná pruda. Občas nám vysvětluje úplně banální věci, jako bysme byly nějaký mentálky. Asi tady nejsou zvyklí na chytrý holky. Taky nám poslední dny "pomáhá" večer v restauraci. Pomoc to je ale jedině v případě, že je potřeba se zákazníkama řešit nějakej problém ve francouzštině. Jinak se nám tam spíš dost plete. Řekněme, že co se týče jejího systému na recepci, klobouk dolů, ale v restauraci neumí přemejšlet úplně prakticky. Je tam s náma jen pár dní, ale už teď s holkama přemejšlíme, jak ji odtamtud vystrnadit. Protože když pak máme kupu práce, akorát se nám tam motá a ptá se na věci, který už jsou dávno hotový.

No a pak je tady náš slavnej Claudio aka "I am the boss, I know everything." To je jedna z mála anglickejch vět, který zná. Jinak, abysme těch národností neměli málo, Claudio je napůl Ital a napůl Španěl. Ale narodil se nejspíš ve Francii, to jsem ještě nezjišťovala. Španělsky ale nemluví, jen italsky a francouzsky.
V italštině skládá písničky, ty si pak jezdí nahrát ke kamarádovi do studia do Marseille a vy je pak musíte poslouchat celou tříhodinovou cestu z letiště do kempu a pak při každý příležitosti, kdy se v kempu objeví někdo další z jeho známejch, aby se jim s nima pochlubil.  Hell yeah. (To je ironie, kdo byste to nepoznali.) Jediný plus na tom je, že na konci léta třeba budem mluvit i italsky.
Co se týče manuálních prací, je celkem zručnej. Než jsme přijely, stihnul postavit před restaurací celkem velikej přístřešek, abysme mohly obsluhovat hosty i za deště. V restauraci postavil výtah na jídlo, protože kuchyň je o patro výš než bar a stoly a chodí se do ní po zabijáckejch schodech. A co jsme přijely, vidíme ho pořád někde něco opravovat nebo vylepšovat. Občas mu to teda trvá, to zas jo, ale nakonec je všechno tak, jak má bejt.
Pořád si z nás dělá srandu, vtípek sem, vtípek tam. Hostům tvrdí, že v Česku nemáme elektriku a svítíme si svíčkama a že chleba nám dovážej tvrdej z Německa. Věřte nebo ne, ale jednou mu to někdo fakt sežral.
A jak už jsem tu někde psala, vaří teď v kuchyni, protože kuchař nám dorazí až na začátku června. Hosti si jídla od něj chválej, což je dobře, ale občas maj s Leti v kuchyni takovej zmatek, že ani sami nevědí, který jídla pro kterej stůl už nám vydali a který ještě ne. Takže je pak protivnej, se vším tříská a držkuje. Chlap, no, co byste chtěli.

Pracovní morálka - Claudio (nalevo) drtí Oliviera v dámě.

A to je o tý naší sestavičce asi tak všechno. Nás tři už znáte, takže víte, že my jsme na tom kempu to nejlepší, haha. :)
Co jsem ještě nezmínila a co se mi tady teda fakt líbí, jsou obědy a večeře. Oukej, je to hlavně proto, že se servíruje jídlo (i když ty zelený fazolky mi teda fakt už občas lezou krkem), ale taky je to z důvodu, že se vždycky u stolu sejdem všichni a jíme společně. Je to takový hezky "rodinný". To je asi jedna z výhod toho, že ten kemp není nějak extra velkej. :) Kdo znáte náš Červenokosteleckej Broďák, tak velikostně je na tom Chantemerle dost podobně. Jen s tím rozdílem, že je tu veškerý zařízení hezčí a udržovanější. A místo špinavýho rybníku tu teče řeka s krásně čistou (a brutálně studenou) vodou. 

Okna, Pierre a šuligong

Vlevo stezka Stevenson vedoucí přes kemp a vpravo je pohled na Tarn z plážičky pod restaurací.

„Kdo z vás zítra půjde dělat sanitárky?“ zeptala se včera večer Nicol. S holkama jsme se na sebe podívaly

„Tak třeba já, to je jedno…“

Mít ten den na starost sanitárky znamená, že musíte vstát brzo, před půl osmou a jít je zkontrolovat, po obědě je pořádně umýt. Mám pocit, že to už jsem tady psala. Teď před sezónou, kdy není v kempu tolik lidí a navíc jsme na tu všechnu práci tři, takže to je všechno hned hotové. Nicméně to nezabránilo Nicol, aby si pro nás vymyslela jinou práci. Jelikož dva dny nebyl nikdo v mobilhomech, nebylo tedy dopoledne co uklízet a my z vlastní iniciativy – do teď se za to proklínám – jsme šéfové navrhly, že bychom mohly umýt u mobilhomů okna. Pylová sezona snad skončila, tak by to mohlo zůstat chvíli čistý.

„To je dobrý nápad! A mohly byste je vlastně omýt celé…“

Už tři dny omýváme jak kreténi celý ty pitomý domečky, včetně okapů, venkovního obložení a těch okem samozřejmě. Naštěstí ještě míváme dlouhou siestu po obědě, kdy si asi myslíte, že sepisuji tyhle kecy.

Do garáže pro zásoby a vpravo pohled na terásky mobilhomů

„Promiňte pánové, víte, já jsme z Česka, tak to ještě neumím správně čepovat po francouzsku… Tohle je nejlepší, co zatím dokážu, ale zlepšujï se!“ Tři britští staříci na baru se na mě usmáli a podívali se na mnou čerstvě natočené půllitry piva. Teplý hnusný pivo bez pěny – jdu se zabít…

Ten večer byl zmatek. Jelikož stále nemáme kuchaře, musí se o vaření starat Claudio a to je hodně srandy, ale taky hodně chaosu. Navíc mívá tendence být pěkně prudérní, když je stres. Protože my můžeme za to, že poslal jen půl objednávky a my ji odmítly vzít ke stolu. To se zkrátka nedělá, nosit jen půlku objednaných jídel! Když vlna hostů opadla, všechno bylo zase v klidu a my zaslechly povědové kroky a křik „šuligong, šuligong!“ (oukej, tady si to žádá vysvětlivku: „šuligong“ – fotetická transkripce – je Claudiova zkomolenina německého výrazu „promiňte/s dovolením“), věděly jsme, že už je zase vše v pořádku, že je odpuštěno, zapomenuto a malá aférka „co ty talíře dělají pořád ve výtahu?!“ byla ztracena v propadlišti dějin. A my byly rády, že večer je za námi a my můžeme jít spát.

Už tu začínáme být oblíbené. Chvíli jsme tu za Romky, chvíli za Rusky, chvíli za bůh ví co, ale jinak už se na nás usmívá i Pierre, rakovinový dědeček, bojovník o přežití (protože má rakovinu už asi dvacet let), který jsem chodí občas vypomáhat a loni tu ještě tu ještě ráno dělával snídaně. (Kdo že to dělá teď? Vážně se musíte ptát?). Předevčírem jsme s ním slavili narozeniny. Bylo mu osmdesát pět. Do přáníčka jsme mu napsaly jak francouzsky tak česky. A pak si daly dort. Víte, Terka a já Pierra ani moc neznáme, ale když je někde možnost dát si dort…. Ale nebyl moc dobrej, spokojení, vy mravokárci?

Za chvíli půjdeme na večeři… vsadím svoje draze sehnané a dobře schované sušenky (o naší obdobě Hunger Games vám příště napíšu), že budeme mít zase zelené fazolky a třeba rybu (nebo steak haché). Nestěžuji si, vaří tu dobře, hodně se to střídá, teda až na ty fazole, no… Hlavně pořád nemáme kuchaře! Prý má jeden přijet na konci měsíce. Hip, hip, hurá! Nebo jak by to řekl Francouz: Ip, ip, urá!

Tohle, tamto a tak nějak všechno okolo

Poslední dny je to pořád stejná písnička dokola. Dopoledne práce, mytí nádobí po obědě,chvíli volno, pak se nachystat na večer, společné jídlo a obsluhování v restauraci... Občas stihneme něco navíc, třeba vykopat obří díru hned u recepce nebo vyvenčit Manga a Nikitu.

Vítejte u pořadu Do díry čumí celá rodina!

Ádin univerzální uklízecí výraz

Mango je fešák i přes to, že se před chvilkou u cesty poblil, 

Kopce,kopce, kopce a kopce...

Hugo-Hug je každýmu fuk!

To jsou panorámata, to se to běhá panečku!

Je tomu už týden, co jsme přijely na farmu. Všechny dny se odehrávají podle podobného scénáře. Ráno, když je chuť jdeme běhat, chvíli předtím ještě jedna z nás zkontroluje umývárny, jestli se tam přes noc nestala nějaká „nehoda“. Pak se jdeme nasnídat, popřípadě obstaráme i snídaně pro hosty, protože Claudio to sice zvládá, ale když nemusí, tak nemusí… Od deseti se pak začnou uklízet mobilhomy (takhle to budu skloňovat, se s tím smiřte). Po dvanácté oběd, mytí nádobí. Do dvou stihneme ještě pořádně uklidit umývárny (le bloc sanitaire) a pak už volno až do večere. Teda pokud vám nezmizí kuchař. Již zminovaný Hugo-Hug se jednoho krásného (konkrétně včerejšího) rána nepohodl se šéfovou, nasedl do svého obytňáku a táhl zpět na svůj zámek. Cože, nechytáte se? Tak tedy pěkně od začátku a podrobně.

Hugo-Hug byl prostě kousek. Ale ne takovej ten hustej týpek, ale kousek vola. Kus vola. Takovej vůl, že mě až mrzí, že jsem ho nestihla vyfotit, abych s ním zdobila tenhle článek o něm. No, možná ho zkusím nakreslit ve windowsovském malování a dám jeho portrét na konec článku. Hugo-Hug sám sebe považoval za skvěléo kuchaře, pro kterého byla místní kuchyně malá. A to nejen velikostně (protože ta kuchyně fakt malá je), ale i asi významově. Zkrátka Hug mířil výš. Jakožto majitel zámečku a rozlehlého panství, které mi jedno odpoledne ukazoval na google mapách, přestože jsem se ho vůbec neprosila, ale udělala jsem prostě tu chybu, že jsem seděla na wifině na recepci zrovna, když šel okolo, odtáhl včera ráno konečně pryč! Za lepším jistě. To, že všechny akorát poučoval, měl blbé kecy, které nikoho nezajímaly, a všem celkově lezl na nervy, mu budiž bylo odpuštěno. Jenže taky dělal zmatky večer, když je otevřená restaurace, pletl objednávky a tak dál. Navíc vypadal slizce (merde, že nemám tu fotku!). A to se neodpouští. Nicole sama byla jakýsi diplomat mezi námi, Claudiem a Hugem, protože si chtěla Hugo-Fucka nechat do té doby, než najde jiného kuchaře. Ale ono ráno už jí došla trpělivost a prostě Hugovi vytkla jeho způsoby vedení kuchyně. Hug nesnesl kritiku, následovala hádka a Hugo na to odjel. A já to všechno prospala v karavanu!

Venčeníčko Manga a Nikity

Nicmémě jsme zůstali bez kuchaře. Nám holkám největší starost dělalo to, kdo nám udělá oběd… Na to, kdo bude večer vařit pro hosty, jsme ani nepomyslely. Nakonec se role kuchaře ujal Claudio. Jenže, po Hugově odjezdu zůstala mastná špinavá nechutná spoušť. A my ji uklízely. Celé odpoledne… Takže milý Hugo-Hugu, jestli tohle někdy budeš číst, tak tomu stejně nebudeš rozumně, ale táhni do hajzlu, vole! A třeba se na tom tvým zámku škrábej na zadku, nikoho to nezajímá!!!

Co se snídá v neděli ve Francii? Jop, správně!

Voilà! Podobizna Huga!

Cože, my jsme tady teprve pět dní?!

Tak už jsme se jakž takž rozkoukaly. Jazyk je sice pořád občas trochu problém, ale je to rozhodně lepší než první dva dny, to nám Áďa musela dělat překladatelku prakticky pořád. To víte, pochytit veškerý ty hospodský slovíčka ve francouzštině není žádná sranda. Naštěstí tady ještě není tolik lidí a většina z nich jsou navíc takzvaný "randonéři". To znamená, že zůstavaj jen jednu noc a další den pokračujou v túře podle tý a támhletý stezky. To uvítáme hlavně v případě, když se nám povede nějaký to faux-pas. Naštěstí je většina z nich milá a to, že nejsme Francouzky, poznaj už podle toho našeho "bonžůr".

A pak přichází další sranda ve chvíli, kdy se do restaurace přijdou najíst třeba Britové. Přepínat mezi angličtinou a francouzštinou mezi jednotlivýma stolama je celkem pecka. Dneska jsem si kupříkladu na začátku večera nemohla vzpomenout ani na pitomý "good evening".  Jop, jen se smějte, ale chtěla bych vás vidět na svým místě. :P Pití psaný v češtině, jídla v angličtině podle jídeláku a pak si to ještě všechno přepisujte do francouzštiny, aby vám kuchař pro ty lidi připravil to, co potřebujete. I když, i ten rodnej jazyk mu je občas málo. Třeba dneska mi připravil místo salátu pro jednoho z Anglánů pizzu. A to jsem mu to napsala dobře! Merde! Jojo, Hugo je občas trochen mimo. Bude s ním ještě asi sranda. Bájdvej, jestli někdo víte o někom, kdo by znal někoho, kdo by byl ochotnej vařit pro zmlsaný Frantíky, dejte vědět, Huga tu prej na celou sezonu nechtěj.

        

Jinak se tu zatím nic moc extra zajímavýho neděje. Chodíme venčit Manga a Nikitu, občas se ráno dokopem i k nějakýmu tomu běháníčku. Dopoledne většinou uklízíme mobilhomy, takový rozkošný obytný pojízdný bytečky a odpo jen umyjem sprchy a záchody a pak máme až do večeře klid. Žádný supervelký akce. :) Dokonce jsme před véčou stihly mrknout na hokej. To jsme teda asi neměly dělat, to vůbec nebylo fér, neuznat našim klukům ten gól! Mohlo to pak třeba ještě dopadnout všecko jinak. Nojo, další MERDE! Tak snad dopadne aspoň ten bronz. 

Cestou, necestou, rohože se pronesou! (13. 5.)

Poznámka: pro lepší čtivost a zajímavost mých příspěvků jsem se rozhodla změnit trochu sty a způsob vyprávění z našich dní. Udělám z toho takový román na pokračování. Tedy pokusím se...

Budíček. Jelikož jsme si vypnuly na noc klimatizaci, v pokoji je hrozné vedro. Otevřela jsem okno s tím, že budeme ještě chvilku spát. Ale v ulici v centru Marseille je to nemožné – auta troubí, lidi křičí a v jednu chvíli se ozve hluk jako kdyby někdo vysypal na silnici kontejner skleněných flašek. Viva la France!

„Neee!“ zazní zpod peřiny vedle mě Terka.

„Tak asi vstaneme, ne?“

Když jsme se konečně vykopaly z hotelu, bylo okolo půl desáté. Zašly jsme si do jedné kavárny na snídani a pak se chvíli procházely po Vieux-Port. Všude byla spousta lidí a typický zápach ryb. Ještě aby ne, když tam probíhal rybí trh. Chlápek nedaleko od nás zrovna na malém stolku porcoval cosi velkého… něco jako rejnok. Fuj. Než jsme se stihly, ale pořádně rozkoukal, musely jsme pro věci na hotel, protože Claudio byl na cestě, aby nás vyzvednul. Velký bílý auťák se řítí úzkými ulicemi.

V životě jsem si nemyslela, že zažiju Rychle a zběsile na vlastní kůži. Jedeme za Claudiovou tetou (Mimochodem, den předtím, což jsem zapomněla zmínit, že jsme navštívili jeho dceru… Zkrátka jsme během dvou dní objeli většinu jeho příbuzenstva.) a pak jsme se vydali do francouzské obdoby našeho Bauhausu (nebo Obi, chcete-li). Ten výběr! Kam se hrabou český obchoďáky, s holkama jsme chodily a kochaly se – světla, koupelny, kuchyně, zahrada… A Claudio zatím zmateně pobíhal a hledal věci, podle svého seznamu.

„No jo, ale když on si napíše, co potřebuje, ale už si nenapíše rozměry! Mentál.“ komentuje Adriana, které bylo svěřeno tlačení vozíku.

Terka si na něj sedá, dokud je prázdný a nechává se vozit. Do toho se mezi sebou bavíme.

„Když se tady takhle chováte a do toho mluvíte česky, tak to připomíná cikány…“ dohání nás Claudio. Prý teď půjdeme pro rákos na střechu pergoly u restaurace. Když jsme konečně našli vytoužené oddělení, nastalo vybírání vhodné krytiny. Jak dlouhý, jakou barvu? Není to zbytečně drahý? Takový klacky… Po několika telefonátech s Nicol se Claudio rozhoduje pro pět balíků dvoumetrových rohoží a pět balíků rohoží poloviční délky. Náš vozík samozřejmě na tu nálož nestačí. (Merde!) Nakonec každá ještě skončíme s jedním dvoumetrovým balíkem v ruce. Claudio nás zaparkuje u pokladen a ještě někam odběhne. My tam zatím stojíme jak trubky, lidé se nás ptají, ke které pokladně patříme, a my je zdvořile posíláme před nás. My ještě neplatíme. Asi za 10 minut se Claudio přiřítí zpátky a jdeme platit. O tisíc euro lehčí opouštíme kutilů ráj a čeká na nás další výzva. Narvat nákup a naše kufry na korbu auta. Nejdřív vyzkoušíme variantu kufry vzadu a náklad před to… Ne, to nepůjde. Claudio svižně skáče na korbu, dolů, do auta pro lana, zpátky na korbu a tak dál… Kdyby vás to zajímalo, vyhrála varianta nákup na jednom boku a naše kufry na tom druhém.

„Quick nebo Mekáč?“ ptá se Áďa.

„Terka ještě nikdy v Quicku nebyla, tak jedem tam.“

Zajímavé je – a za pár let to u nás určitě budeme mít taky – že nyní jsou u vchodu v těchhle fastfoodech stojany na objednávky. Naklikáte si, co chcete a pak jen jdete s účtenkou zaplatit a vyzvednou žrádýlko.

A konečně hurá do kempu. Čeká nás asi tříhodinová cesta. A stažená okýnka. A italská hudba, sem tam prokládaná písničkou Sugar od Maroon 5, kterou si Claudio zamiloval. Na dálnici chvíli dokonce řídí Áďa, jelikož po tom, co se osvědčila jako řidička vozíku v „Bauhausu“, dostalo se jí i té cti řídit Caludiovu káru.

Okolo šesté přijíždíme do kempu Chantemerle, kterému ze srandy přezdíváme „Chant de merde“ (zpěv hovna). Vítá nás Nicol, Stefan, Olivier a jeho žena Leticia, která dělala do dneška naší práci a pak taky kuchař, jehož jméno doteď nevím. Něco jako Hugo. Nebo Hug, ale je to spíš jeden velkej Fuck! Kuchař je kapitola sama pro sebe, ještě se o něj zmíním. Mimochodem, první kulturní šok se dostavil – ať už se znáte nebo se vidíte poprvé, tak tři pusy na tvář. Tři, tady v Lozère tři.

„Pojďte, trochu vám to tu ukážu!“ pronese Áďa. Procházíme se po kempu, umývárnách se záchody bez dveří (protože se natírají), pak jdeme okolo mobilhomů (jak se to sakra píše?) a zpátky do restaurace. Hugo-Hug-Fuck podává večeři. Všichni zaměstnanci jedí každý den společně oběd i večeři. Máme steak haché (karbanátek, dalo by se říct), hranolky a polívku bez chuti. Hugo-Hug totiž moc nesolí. Nesolí vůbec.

Po večeři následuje vytoužená sprcha a pak ještě rychle předání darů pro Nicol a ukázaní zástěrek s logem kempu, které nám Terka vyrobila v tiskárně jejích rodičů.

A spát.

Dobrou!

 

Claudio - le Big Boss

P.S.: Francouzština je problém. Áďa problém nemá, navíc jí tu už všichni znají… Pomalu se to lepší, už začínáme s Terkou rozumět některým vtipů a žertíkům mezi řečí. Nemáme problém pochopit, co kdo po nás chce, co máme udělat. A když se daří, zvládneme i odpovědět. Ale jsme tu zatím jen čtyři dny, zeptejte se nás na francouzštinu za 4 měsíce!  Všichni jsou shovívaví, v dobrém nás opravují, učí slovíčka, vysvětlují významy… je to taková velká jazyková škola!

Odpoledne v Marseille (12. 5.)

Dobře, dobře, dobře… Chvíli tady bylo ticho. Ale ještě žijeme, jen ta naše wifi občas skomírá… A taky není čas, protože jsme od našeho příjezdu pořád v jednom kole (a to ještě ani není sezóna – merde!). Ale k tomu se dostanu.

Poté, co nás pilot bezpečně dopravil do Marseille a my se šťastně shledaly s našimi zavazadly, která přežila transfer bez úhony, domluvený odvoz nás dopravil až na hotel v centru města. Formality, formality a výtah už nás a vláčí do čtvrtého patra. No dobře, nejdřív jsme dojely do sklepa, kde jsme překvapily partu uklízeček. Ta nejmenší a nejstarší z nich nám pak musela ukázat, jak to správně zmáčknout, abychom se dostaly na naše patro. Následovalo hrabání v kufru pro hadry na převlečení… Tak třeba já s krosnou na nádech jsem už dopředu tušila, že to bude průser. Jak dobře a úsporně jsem si sbalila, tak abych se mohla převléct do něčeho vhodnějšího (natož si vzít jiné boty), musela jsem všechno vyndat ven. Tři minuty po našem příchodu na pokoj tak Víchová už stihla udělat v jednom koutě hromadu svýho oblečení! Slušnej výkon.

Když jste v Marseille, tak prostě musíte jít na Notre-Dame de la Garde. Je to nádherná bazilika, ale stojí na tom nejprudším a nejvyšším kopci v okolí… Ale tak vyškrábali jsme se tam, zpocený, uřícený,

protože do nás pralo slunce. Já s Terkou jsme jako správný turistky začaly fotit a Áďa, která baziliku navštívila už potřetí a podle jejích slov už „do psí prdele naposledy“, šla hledat stín a chlad dovnitř. Za chvíli jsme Áďu došly, zapálily jsme v předsálí nějaké ty svíčky pro štěstí (za euro jedna, tak to musí fungovat!) a pak šly dál do baziliky. Tam se odehrával nějaký program pro mladé věřící. Pár dam s kytarou zpívaly písničky a na refrén kupa malých křesťánků zvedala ruce nad hlavu a vzývala pána, aby je vzal pod svou ochranu. Nebudu vám lhát, bylo to chytlavý…

Co bylo taky zajímavé, tak jsme konečně v plné kráse mohly spatřit la brume, mlžný opar nad mořem, na který nás upozornil už taxikář vezoucí nás z letiště.

Cestou z kopce jsme si daly kafe a zmrzlinu a pak už jsme zalezly zpátky na hotel, abychom si trochu oddechly. Večer nás Claudio, budoucí šéf, vzal na sushi a pak zase odvezl do hotelu, protože do kempu jsme měly s ním jet až ráno. Zbytek večera jsme strávily s růžovou bohemkou, kterou Terka propašovala z Čech a kterou nám klimatizace v pokoji příjemně vychladila.

S Germanwings přes Alpy a ještě dál

Koupit letenku byl problém. O to větší, když jste chudé studentky, které musí měsíc krotit účast na "společenských událostech", aby si vůbec mohly dovolit letět za kopečky. První volba byla jasná - AirFrance. Avšak vzhledem k tomu, že teď prodražili (o tom, že zrušili přímou linku z Prahy do Marseille, ani nemluvě), rychle jsme tuhle možnost zavrhly. BrusselsAirlines si zahrává s nervy svých zákazníků tím, že než se chudák zájemce prokliká systémem, letenky podraží a nazdar! Nebo spíš nasrat. Přiznám se, že už jsme všechny byly ze situace dost zoufalé, když v tom najednou se objevila společnost Germanwings. Jasný, přehledný systém, příznivé ceny a záruka německé kvality.Volejte sláva, máme letenky! Máme letenky s německou nízko nákladovou společností. Máme letenky s německou nízko nákladovou společností, jejíž pilot týden na to poslal letadlo plné lidí do francouzských Alp a nazdar! Nebo spíš nasrat...

Áďa to okomentovala slovy, že už je to v klidu, protože tenhle pilot už s námi nepoletí. Kdepak, to se musí nechat, tahle holka vždycky věděla, jak člověka uklidnit! Nedá se nic dělat, letenky jsou koupené a trochu nás potěšilo, že ani po téhle tragédii cena letenek rapidně neklesla, což je to poslední, co by nás mělo zajímat, že jo - jestli jsme náhodou nezaplatily víc, než bylo nutné... Shoříme v pekle (nebo na alpských pláních v troskách Airbusu). Co se dalo dělat, letenky jsme měly koupené a přes to nejel vlak (ani nepadalo letadlo - a dost, konec už těch vtipů o leteckých katastrofách!).

Den odletu nadešel a kromě toho, že jsem musela vstávat v půl páté ráno (přikládám napůl spící selfie, jako důkaz. Nemáte zač!), všechno ostatní proběhlo hladce a šťastně jsem se všechny tři shledaly na letišti.

První problémy jsme začaly tušit, když přišlo na řadu odbavování... U většiny cestujících před námi se vyskytl jakýsi problém. Jak jsme vytušily, většinou se jednalo o to, že systém nějakou chybou části pasažérů zrušil přikoupená zavazadla... Většinou... Pak tam byla jakási dáma, která byla problémem sama o sobě. Letěla údajně do Dubaje s několika přestupy. Za boha nemohla pochopit, že v určitý moment (jakmile bude opouštět EU) bude muset projít přes celní kontrolu, respektive, že bude muset vyplnit celní formulář.Ubozí zaměstnanci letiště (celkem tři a pak možná i celá policejní eskorta) se jí snažili vysvětlit, že to nebude žádné zdržení, že zavazadlo se jí odbaví, nebude ho muset nikam tahat a přenášet a že jen po odbavení zajde tam a tam (mimochodem, kam přesně má jít by z jejich popisu pochopili i Jeníček s Mařenkou, ani na žádnej strom by lízt nemuseli! Ostatně... ona dáma na větvi už asi dávno byla). Následovala další hysterická scéna jako z venezuelské telenovely (na úrovní "José nepřijel" od jedné do deseti se jednalo o slušných osm)...

Konec dobrý, všechno dobré! Odbaveny jsme byly bez problémů, kufry nám nechali (Terce dokonce přimhouřili oko nad nějakým tím kilem navíc - myslím u zavazadla, jasný?), jen při kontrole mě prohmatávali jak největšího teroristu. Musela jsem si dokonce zout boty, které mi někam odnesli a za chvíli vrátili... Jaké z toho, Víchová, plyne poučení? Příště si, doprdele, sundej ty sponky z hlavy! Ale když to jejich ohmatávaní tak příjemně šimrá...

První let do Düsseldorfu byl lehce zpožděný, ale klidný. Přestoupit jsme ale stihly. Díky pilotovi, co mluvil plynně francouzsky, anglicky a německy a ještě se jmenoval Míra, jsme hravě přeletěli Alpy , to bych to tu jinak nepsala...  Za čtyři hodiny jsme lehce rozlámané stály v Marseille...
Pokračování příště nebo už teď na TN.cz! :P

Několik věcí, které nechcete, aby při balení nastaly...

1. Nepřichází, prostě to nepřichází... ta správná nálada na to pořádně si zabalit.
2. Máte zkreslení představy o velikosti vašeho zavazadla. Takže si uděláte pěkně kupičky a hromádky toho, co si budete brát, ale do kufru/batohu se vám vejde slabá půlka.
3. Vaše balící technika je stejně slabá jako obrana českého hokejového nároďáku. Můžete jen doufat, že se nakonec někde ve vás vzepne duch Jardy Jágra a vy si nakonec včas zabalíte tak precizně, jako Jára táhne na branku.
4. Když už se vám konečně povedlo (po tom, co jste proklínali, nadávali, vzývali všechny možné bohy a málem zaslíbili svoji duši ďáblu) zabalit si, zjistíte, že jste zapomněli na kartáček a plavky... Hrůzou se vám orosí čelo.
5. Kartáček a plavky jsou tam, ale vaše zavazadlo má teď 25 kilo místo maximálních 23. Peklo.
6. Všechno jste vyndali, pár věcí nemilosrdně vyřadili a všechno zase naskládali zpátky. Studený pot hrůzy vystřídal klasický pot z vyčerpání.
7. Hotovson! Bouchněte šampáňo a doufejte, že vám ten váš vzácný náklad na letišti neztratí! ;)

Bonusovka:

Víte, co je to „passy“, pane redaktore? To je dobře, hlavně si ho nezapomeňte!!!

Ať ta párty začne hned!!!

O tom, kdo z naší trojice je croissant a kdo jsou bagety, se s vámi dohadovat nebudu... Jisté je, že jsme tři kamarádky, spolužačky, spolubydlící a nyní i spolupracovnice a spolucestovatelky. Jestli se po nadcházejících čtyřech měsících nebudeme mít pořád dost, tak už nás nic nerozdělí... 

Jedeme na léto pracovat do kempu Chantemerle poblíž francouzského městečka Florac na řece Tarn - strejda google vám to ukáže. Budeme tam umývat hajzlíky a obsluhovat v restauraci, která ke kempu patří. A protože je snazší svěřovat se se svými pocity internetovému deníčku, než obepisovat a obvolávat naše početné kamarády a příbuzenstvo, založily jsme si tenhle blog.
Hodně štěstí nám i vám! (Budeme ho sakra potřebovat!)