Cukr a bič

Odpolední pohodička na pláži

„Mami, nech toho! Upadneš, zlomíš si druhé zápěstí a nebudeš moc jíst. To chceš?“ Napomínal onehdy svou maminku Claudio, když na začátku servisu pustil na plné pecky písničku Sugar a jeho maminka vzápětí rozvlnila své chatrné boky (ve kterých to ale pořád má) a operovaná kolena.
Babi Vivi totiž jedno odpoledne upadla na slizkých kamenech Tarnu a když ji společnými silami Terka, Claudio, Enzo a dvě další paní vylovili, zjistilo se, že si Mami pochroumala levé zápěstí. Celé odpoledne pak skuhrala, což vyústilo v noční cestu do nemocnice (která se nachází v Mende, asi 50 minut jízdy z kempu). Babča vyfasovala sádru, ale to jí od dobré zábavy neodradilo. Dál se chodila koupat (Terka jí uvazovala malý pytel na odpadky na ruku) a dál všechny komandovala a poučovala tak, jak to staré dámy a babičky dělají… Když Vivian konečně stanovila den svého odjezdu, byli jsme všichni rádi… Nejvíce samozřejmě Nicole. Štěstí nám však nepřálo a den před babčiným vyloděním jsme zjistili, že její neteř, která jí měla vyzvednout, měla autonehodu… tudíž pro babi přijet nemůže. Ani si nedovedete představit, jaké to způsobilo pozdvižení. Nicole po zjištění, že její tchyně zůstane asi o trochu déle, spustila vodopád anglických nadávek (rozuměj všechny možné variace slova FUCK), Claudio zbledl a přestože zachoval kamennou tvář, tak na něm bylo znát, že už měl své maminky dost. Stejně tak my všichni ostatní. V onen osudný den odjezdu-neodjezdu, se ráno sešla valná rada v šapitó u našich karavanů, které jednou o půlnoci vztyčil Claudio a Maxík… (to tu ještě byl), aby se rozhodlo, kdo a kdy babču odveze nebo jí aspoň přiblíží k cílové destinaci. Nakonec to padlo na jejího syna Claudia a Áďu. Vyjeli ještě před obědem směr Perpignan, čekala je osmihodinová cesta. Večerní servis za Áďu vzala zatím Terka, protože eskortní četa se měla vrátit až po osmé hodině.Všechno šlo jako po másle až do té doby, kdy asi na půl hodiny vypadla elektřina… Naštěstí byli už Claudio s Áďou tou dobou dávno zpátky, ale i tak to šéfíkovi chvilku trvalo, než to zase nahodil. Nastal chaos, spoustu lidí chtělo platit, ale nemohlo (nefungovala kasa, ani platební terminál – logicky), trouba na pizzu nefungovala a všude byla tma. Ten večer jsme nějak doklepali, ale bylo to jen tak tak.

Objednala jsem si selfie stick - aspoň máme o zábavu postaráno.

Kemp už je skoro plný, zbývá jen pár volných míst. Lidé přijíždějí a odjíždějí, všude okolo je hromada dětí, co mezi sebou mluví všemi možnými jazyky, občas se okolo vás mihne párek důchodců spokojeně jdoucí ruku v ruce na procházku a hodně výjimečně spatříte (kdy máte sakra štěstí tak několik dní po sobě) sexy německé motorkáře. Dny jsou tu jeden jako druhý, člověk by si myslel, že mu to bude utíkat, ale vůbec to vlastně neutíká. Záchody jsou počůranější a počůranější, špinavých talířů se hromadí každý večer víc a víc, spánku je míň a míň a ponorka je čím dál tím větší. Občas si všichni lezeme na nervy, ale jindy se skvěle bavíme a dokonce možná navenek (pro klienty) působíme jako dream team. Do něho máme ale daleko… Nicměné kemp funguje. Šéfová honí prachy, kuchař Alexandr se osvědčil, tudíž zůstává, Claudio je buď nabručený, nebo dělá srandičky. Enzo mlčí…