A host do kempu, hůl do ruky...

„Táta říkal, že nás natřel krémem ráno, když jsme ještě spali, ale já mu moc nevěřím…“ trhla spálenými rameny malá Sophie. Tahle britská rodinka byla úkaz. Tatínek, věčný dobrodruh, kterému nevyšlo manželství, a dvě děti ve střídavé péči… A teď asi přišla řada na to, aby ty dva smrady vzal na dovolenou. Energickou, zvědavou a lehce na nervy jdoucí dceru Sophie, které bylo sotva osm, ale už by mohla být ředitelkou zeměkoule, a zamlklého stydlivého a krásně rezavého syna Charlieho… Byli tu skoro celý týden. Tatík se každý večer slušně namarinoval dvěma demi (malá piva) a litrem červeného. Sotva že věděl pin ke kartě, když chtěl platit. Dětičky mezitím do sebe kromě večeře stihly nacpat ještě dva až tři nanuky a Sophie nám tajně užírala kostky cukru. Každý den pak vyjížděli na výlety po okolí, aby se večer vrátili a opakoval se zajetý rituál – pivo, večeře, víno, nanuky atd. Poslední večer se s námi hezky loučili, obzvlášť tatínek, že prý jsme jim pomohli k tomu, že měli hezké prázdniny. Nemáte zač.

A pak jsou tu tací, co luxují své kočky… ručním vysavačem, protože klasické kartáčovaní není to pravý ořechový, že jo. Ne vážně, tahle dvojice do kempu jezdí často, jak jsem vytušila z blízkého vztahu k Nicole a Claudiovi. Když tu loni naposledy, tak si během pobytu adoptovali místní zatoulanou polohluchou a polosplepou kočku. A čas od času si ji pán postavil na stůl před jejich obytný vůz, vzal do ruky malý vysavač a začal... jak ta číča držela!!! :D

A všichni návštěvníci kempu jsou milí a přátelští, když se to tak vezme. Někteří vypadají až téměř provinile, když vám přijdou posrat záchod do umýváren, sotva jste dokončili úklid. Tak to prostě je, s tím nic nenaděláte, je se modlíte, aby ani oni tam toho moc nenadělali…

momentky z večerního servisu

A v restauraci je sranda především s „randonéry“. Jelikož kempem prochází turistická stezka Stevenson, která má přes 200 km, často zde přespávají skupinky výletníků, kteří se po téhle trase vydali. Mají předplacenou polopenzi, to znamená, že jim nedáváte vybírat z jídelního lístku, jen se zajímáte o to, co si přejí pít. Upřímně už jejich „demi-pension“ menu umím přeříkat z paměti, i kdybyste mě vzbudili ve dvě ráno. V kempu pak výletníci přespí, ráno dostanou snídani a vyrazí dál.

Zrovna včera večer se sešla príma parta. Měli dva plyšové oslíky místo těch skutečných, které někteří randonéři využívají během pochodu. Byli to takoví jejich maskoti a oni s nimi dělali různý psí kusy - například dali oslíky na sebe a k zadkům přistrčili talíř s jednou olivou. Když šla Áďa odnášet talíře, jeden výletník začal křičet:

„Slečno, podívejte se, co udělal!“ 

„Co, co se stalo?“ vyděsila se Áďa.

„No koukejte, co udělal!“ ukázal randonér na olivu pod oslím zadkem. V tu chvili ji druhý z nich napíchl a snědl: „No, ale má to dobrý...“ 

Asi nemusím dodávat, že následoval záchvat smíchu...

A věkový průměr klientů je asi 65 let. Teda teď to pokazila mladá německá rodinka, jejíchž synek se nám včera batolil před recepcí, nebo mladičký rakouský pár pravděpodobně na své první společné dovolené...

A pak jsou tu místní. Jeden soused (dům má přímo nad kempem) často chodí do restaurace na večeři i s celou rodinkou čítající dvě rozmazlené holčičky a nafrněnou manželku. Nejsou zrovna moc sympatičtí, chlápkovi přezdíváme úchylnej taťka. Když onehdá zase večeřeli u nás, měla jsem zrovna s Áďou servis... Ten den zase předváděli zase to nejlepší ze seriálu Zlí a nasraní, když jsem psala objednávku, zeptala jsem se Adriany: „Jé, já nevím, jaké mají číslo stolu! Sedí až tam vzadu, co tam mám napsat?“
„Třeba 666?“ zareagovala pohotově Áďa. Od té doby rodince přezdíváme Ďáblovi.
Ale na druhou stranu, jsou tu i místní, kteří jsou úplná zlatíčka (třeba Coco, její přítel/manžel a fenka, která je na fotce) nebo tací, se kterými se dá vyjít bez problémů (jako pastisový Christoff, který už ženu nemá, zemřela při autonehodě asi před dvěma lety.).

A bylo vedro. Asi týden. Pak přišly bouřky a slejváky, takže hosté nejen, že záchody posrali, ještě tam i našlapali…