Canoe, Puňaduár a "je to sice delší, ale za to horší cesta"

Tak nás Nicole poprvé a naposled za sezónu vyvezla. (Bylo to teda už minulej čtvrtek, pardónek, byla jsem teď nějak líná psát nový příspěvky.) Vzaly jsme plavky, opalovák, něco málo k jídlu, Nikitu a celý dámský osazenstvo jsme vyrazily na zhruba třičtvrtěhodinovou cestu Nicoliným superkřápem. To auto je fakt hroznej stroj. Všude hroznej binec - psí chlupy, prázdný kelímky a flašky a nefunkční pásy. Klárka seděla na tý nejzazší sedačce, která za normálních okolností nejspíš slouží Mangovi nebo Nikitě, protože když po tý cestě vystoupila z auta, vypadalo to, jako kdyby rozsedla čivavu.

Po cestě tam jsme zastavily celkem dvakrát. Poprvé to bylo ve městečku, jehož název si nepamatuju, ale prej je zapsaný v UNESCU. Tam si Nicole půl hodiny vybírala nový sandále, protože "ty starý už smrděj. Ne proto, že by jí smrděly nohy, ale proto, že už je má hrozně dlouho." To dá rozum přece.

Nikita se držela statečně :) 

Chvílema se teda asi dost nudila...

Další zastávkou bylo městečko Pougnadoires, jehož výslovnost se nás Nicole snažila naučit po celej zbytek cesty. Oukej, první pokusy byly celkem vtipný, ale když pak po cestě domů zničehonic (a ne jednou) zaječela "Puňaduár!", nebylo to to pravý ořechový. Už jen z toho důvodu, že jsme byly všechny celkem unavený a usínaly jsme. Ale to předbíhám. Každopádně Poignadoires je moc hezký městečko. Nicole nás zavedla ke svýmu oblíbenýmu kostelíku "ve skále", kterej mi teda zas tak světovej nepřipadal, ale co se týče přírody, zdejší panorámata nás nezklamala. :)

Pohoda, mít potůček v uzavřený místnosti...

Onen slavný kostelík

Konečně jsme dorazily na místo. Dostaly jsme vesty, pádla, instrukce a každá vlastní canoe (až na Nicole s Leti, ty vezly Nikitu, tak si vzaly dvoumístnou) a vydaly jsme se na cestu po vodě. Čekalo nás jen 8 kimoletrů, takže pohoda. Za dvě hoďky jsme byly v cíli a stihly jsme po cestě i piknik. Peřeje veškerý žádný, vesty jsme potřebovaly jen při pikniku, kdy jsme si na ně sedly, aby nás od těch kamínků netlačily zadky. Během cesty se nestalo nic moc zvláštního, ani se nikdo "neudělal", nůůda.

Zastávka na sváču

To jsou panorámata, coo?!

Skoro jak když sjíždíte Vltavu... Jen s tím rozdílem, že tady vidíte až na dno. :)

A když jsme se pak přestrojily do suchýho oblečení a usedly zas zpátky do toho závoďáku, Nicole si usmyslela, že jsme zdejších panorámat viděly ještě málo, a tak se rozhodla nás vzít přes kopečky děsně klikatou, hrbolatou a nekonečnou silnicí. Občas ten výhled byl teda super, to se jí musí nechat. Ale místo třičtvrtě hodiny jsme domů jely minimálně dvakrát tak dlouho, přesnej čas už si nepamatuju. Přitom se Áďa s Leti několikrát málem podělaly strachy, protože jsme jednu chvíli jely přímo podél několikasetmetrovýho srázu, přičemž zrovna v tomhle úseku se Frantíkům asi nechtělo stavět podél tý silnice svodidla.  Po cestě jsme taky viděly chovnou stanici Koně Převalského a její louky, na žádnnýho koně jsme tam ale nenarazily. Smůůla.

Napravo městečko Florac... A někde tam nalevo v lesích je schovanej náš kemp. :) 

Jo a včera večer nám přijel novej kuchař. No, kuchař. Je to devatenáctiletej metrouš a jmenuje se Maxmilian. Ale kuchařinu vystudoval a dokonce si přivez kufřík se svým nádobíčkem, tak se třeba osvědčí. Moc nemluví, o to víc kouří a je divnej. Tak uvidíme, jak dlouho tady vydrží on a jestli přestane bejt divnej. To jen abyste byli v obraze, naši milí čtenáři. :)