Cestou, necestou, rohože se pronesou! (13. 5.)

Poznámka: pro lepší čtivost a zajímavost mých příspěvků jsem se rozhodla změnit trochu sty a způsob vyprávění z našich dní. Udělám z toho takový román na pokračování. Tedy pokusím se...

Budíček. Jelikož jsme si vypnuly na noc klimatizaci, v pokoji je hrozné vedro. Otevřela jsem okno s tím, že budeme ještě chvilku spát. Ale v ulici v centru Marseille je to nemožné – auta troubí, lidi křičí a v jednu chvíli se ozve hluk jako kdyby někdo vysypal na silnici kontejner skleněných flašek. Viva la France!

„Neee!“ zazní zpod peřiny vedle mě Terka.

„Tak asi vstaneme, ne?“

Když jsme se konečně vykopaly z hotelu, bylo okolo půl desáté. Zašly jsme si do jedné kavárny na snídani a pak se chvíli procházely po Vieux-Port. Všude byla spousta lidí a typický zápach ryb. Ještě aby ne, když tam probíhal rybí trh. Chlápek nedaleko od nás zrovna na malém stolku porcoval cosi velkého… něco jako rejnok. Fuj. Než jsme se stihly, ale pořádně rozkoukal, musely jsme pro věci na hotel, protože Claudio byl na cestě, aby nás vyzvednul. Velký bílý auťák se řítí úzkými ulicemi.

V životě jsem si nemyslela, že zažiju Rychle a zběsile na vlastní kůži. Jedeme za Claudiovou tetou (Mimochodem, den předtím, což jsem zapomněla zmínit, že jsme navštívili jeho dceru… Zkrátka jsme během dvou dní objeli většinu jeho příbuzenstva.) a pak jsme se vydali do francouzské obdoby našeho Bauhausu (nebo Obi, chcete-li). Ten výběr! Kam se hrabou český obchoďáky, s holkama jsme chodily a kochaly se – světla, koupelny, kuchyně, zahrada… A Claudio zatím zmateně pobíhal a hledal věci, podle svého seznamu.

„No jo, ale když on si napíše, co potřebuje, ale už si nenapíše rozměry! Mentál.“ komentuje Adriana, které bylo svěřeno tlačení vozíku.

Terka si na něj sedá, dokud je prázdný a nechává se vozit. Do toho se mezi sebou bavíme.

„Když se tady takhle chováte a do toho mluvíte česky, tak to připomíná cikány…“ dohání nás Claudio. Prý teď půjdeme pro rákos na střechu pergoly u restaurace. Když jsme konečně našli vytoužené oddělení, nastalo vybírání vhodné krytiny. Jak dlouhý, jakou barvu? Není to zbytečně drahý? Takový klacky… Po několika telefonátech s Nicol se Claudio rozhoduje pro pět balíků dvoumetrových rohoží a pět balíků rohoží poloviční délky. Náš vozík samozřejmě na tu nálož nestačí. (Merde!) Nakonec každá ještě skončíme s jedním dvoumetrovým balíkem v ruce. Claudio nás zaparkuje u pokladen a ještě někam odběhne. My tam zatím stojíme jak trubky, lidé se nás ptají, ke které pokladně patříme, a my je zdvořile posíláme před nás. My ještě neplatíme. Asi za 10 minut se Claudio přiřítí zpátky a jdeme platit. O tisíc euro lehčí opouštíme kutilů ráj a čeká na nás další výzva. Narvat nákup a naše kufry na korbu auta. Nejdřív vyzkoušíme variantu kufry vzadu a náklad před to… Ne, to nepůjde. Claudio svižně skáče na korbu, dolů, do auta pro lana, zpátky na korbu a tak dál… Kdyby vás to zajímalo, vyhrála varianta nákup na jednom boku a naše kufry na tom druhém.

„Quick nebo Mekáč?“ ptá se Áďa.

„Terka ještě nikdy v Quicku nebyla, tak jedem tam.“

Zajímavé je – a za pár let to u nás určitě budeme mít taky – že nyní jsou u vchodu v těchhle fastfoodech stojany na objednávky. Naklikáte si, co chcete a pak jen jdete s účtenkou zaplatit a vyzvednou žrádýlko.

A konečně hurá do kempu. Čeká nás asi tříhodinová cesta. A stažená okýnka. A italská hudba, sem tam prokládaná písničkou Sugar od Maroon 5, kterou si Claudio zamiloval. Na dálnici chvíli dokonce řídí Áďa, jelikož po tom, co se osvědčila jako řidička vozíku v „Bauhausu“, dostalo se jí i té cti řídit Caludiovu káru.

Okolo šesté přijíždíme do kempu Chantemerle, kterému ze srandy přezdíváme „Chant de merde“ (zpěv hovna). Vítá nás Nicol, Stefan, Olivier a jeho žena Leticia, která dělala do dneška naší práci a pak taky kuchař, jehož jméno doteď nevím. Něco jako Hugo. Nebo Hug, ale je to spíš jeden velkej Fuck! Kuchař je kapitola sama pro sebe, ještě se o něj zmíním. Mimochodem, první kulturní šok se dostavil – ať už se znáte nebo se vidíte poprvé, tak tři pusy na tvář. Tři, tady v Lozère tři.

„Pojďte, trochu vám to tu ukážu!“ pronese Áďa. Procházíme se po kempu, umývárnách se záchody bez dveří (protože se natírají), pak jdeme okolo mobilhomů (jak se to sakra píše?) a zpátky do restaurace. Hugo-Hug-Fuck podává večeři. Všichni zaměstnanci jedí každý den společně oběd i večeři. Máme steak haché (karbanátek, dalo by se říct), hranolky a polívku bez chuti. Hugo-Hug totiž moc nesolí. Nesolí vůbec.

Po večeři následuje vytoužená sprcha a pak ještě rychle předání darů pro Nicol a ukázaní zástěrek s logem kempu, které nám Terka vyrobila v tiskárně jejích rodičů.

A spát.

Dobrou!

 

Claudio - le Big Boss

P.S.: Francouzština je problém. Áďa problém nemá, navíc jí tu už všichni znají… Pomalu se to lepší, už začínáme s Terkou rozumět některým vtipů a žertíkům mezi řečí. Nemáme problém pochopit, co kdo po nás chce, co máme udělat. A když se daří, zvládneme i odpovědět. Ale jsme tu zatím jen čtyři dny, zeptejte se nás na francouzštinu za 4 měsíce!  Všichni jsou shovívaví, v dobrém nás opravují, učí slovíčka, vysvětlují významy… je to taková velká jazyková škola!