Okna, Pierre a šuligong

Vlevo stezka Stevenson vedoucí přes kemp a vpravo je pohled na Tarn z plážičky pod restaurací.

„Kdo z vás zítra půjde dělat sanitárky?“ zeptala se včera večer Nicol. S holkama jsme se na sebe podívaly

„Tak třeba já, to je jedno…“

Mít ten den na starost sanitárky znamená, že musíte vstát brzo, před půl osmou a jít je zkontrolovat, po obědě je pořádně umýt. Mám pocit, že to už jsem tady psala. Teď před sezónou, kdy není v kempu tolik lidí a navíc jsme na tu všechnu práci tři, takže to je všechno hned hotové. Nicméně to nezabránilo Nicol, aby si pro nás vymyslela jinou práci. Jelikož dva dny nebyl nikdo v mobilhomech, nebylo tedy dopoledne co uklízet a my z vlastní iniciativy – do teď se za to proklínám – jsme šéfové navrhly, že bychom mohly umýt u mobilhomů okna. Pylová sezona snad skončila, tak by to mohlo zůstat chvíli čistý.

„To je dobrý nápad! A mohly byste je vlastně omýt celé…“

Už tři dny omýváme jak kreténi celý ty pitomý domečky, včetně okapů, venkovního obložení a těch okem samozřejmě. Naštěstí ještě míváme dlouhou siestu po obědě, kdy si asi myslíte, že sepisuji tyhle kecy.

Do garáže pro zásoby a vpravo pohled na terásky mobilhomů

„Promiňte pánové, víte, já jsme z Česka, tak to ještě neumím správně čepovat po francouzsku… Tohle je nejlepší, co zatím dokážu, ale zlepšujï se!“ Tři britští staříci na baru se na mě usmáli a podívali se na mnou čerstvě natočené půllitry piva. Teplý hnusný pivo bez pěny – jdu se zabít…

Ten večer byl zmatek. Jelikož stále nemáme kuchaře, musí se o vaření starat Claudio a to je hodně srandy, ale taky hodně chaosu. Navíc mívá tendence být pěkně prudérní, když je stres. Protože my můžeme za to, že poslal jen půl objednávky a my ji odmítly vzít ke stolu. To se zkrátka nedělá, nosit jen půlku objednaných jídel! Když vlna hostů opadla, všechno bylo zase v klidu a my zaslechly povědové kroky a křik „šuligong, šuligong!“ (oukej, tady si to žádá vysvětlivku: „šuligong“ – fotetická transkripce – je Claudiova zkomolenina německého výrazu „promiňte/s dovolením“), věděly jsme, že už je zase vše v pořádku, že je odpuštěno, zapomenuto a malá aférka „co ty talíře dělají pořád ve výtahu?!“ byla ztracena v propadlišti dějin. A my byly rády, že večer je za námi a my můžeme jít spát.

Už tu začínáme být oblíbené. Chvíli jsme tu za Romky, chvíli za Rusky, chvíli za bůh ví co, ale jinak už se na nás usmívá i Pierre, rakovinový dědeček, bojovník o přežití (protože má rakovinu už asi dvacet let), který jsem chodí občas vypomáhat a loni tu ještě tu ještě ráno dělával snídaně. (Kdo že to dělá teď? Vážně se musíte ptát?). Předevčírem jsme s ním slavili narozeniny. Bylo mu osmdesát pět. Do přáníčka jsme mu napsaly jak francouzsky tak česky. A pak si daly dort. Víte, Terka a já Pierra ani moc neznáme, ale když je někde možnost dát si dort…. Ale nebyl moc dobrej, spokojení, vy mravokárci?

Za chvíli půjdeme na večeři… vsadím svoje draze sehnané a dobře schované sušenky (o naší obdobě Hunger Games vám příště napíšu), že budeme mít zase zelené fazolky a třeba rybu (nebo steak haché). Nestěžuji si, vaří tu dobře, hodně se to střídá, teda až na ty fazole, no… Hlavně pořád nemáme kuchaře! Prý má jeden přijet na konci měsíce. Hip, hip, hurá! Nebo jak by to řekl Francouz: Ip, ip, urá!