Nuže dobrá. Jelikož jsme tu už dva tejdny, je na čase, abyste se dozvěděli něco víc o zdejším personálu.
Začnem třeba Stefanem, ten je totiž nejmíň zajímavej. Je to Belgičan a je to alkoholik. A vždycky má v rukávu schovanou nějakou trapnou hlášku nebo vtip, který stejnak většina z nás přechází už jen pousmáním.
A jak že se alkoholik pozná? Především proto, že už ráno, když se s ním nepozdravíte z dostatečný vzdálenosti, máte dojem, že Stefan používá ústní vodu s příchutí pastisu. A pak vás v tom ještě utvrdí jeho nákup v supermarketu - dneska to byly konkrétně dvě litrovky vodky a balení polívek do hrnečku.
Nic moc zajímavýho o něm už asi nevmyslim. Možná jen to, že se nás snažil jeden večer ohromit karetníma trikama, který mu beztak nevycházely, jak měly, muhehe.
Pak je tu jeden superhubenej pár. Jmenujou se Olivier a Leticia. Asi si dovedete představit, jakej má průměrná česká holka obvod paží. Tak takovej má Leticia obvod stehen, beze srandy. A Olivier na tom není o moc líp. Ale zastane tady asi nejvíc práce. Zahradničí, zedníkaří, oblkádá, seká, venčí psi, vykopává díry, zasypává díry a když má chvilku volna, hraje si na číšníka a dělá nám v tom zmatek. Ale jen trošičku.
Leticia měla na starosti naši práci do doby, než jsme přijely. Teď s Claudiem otročí v kuchyni, protože kuchař nám přijede až na začátku června.
A taky nesmím zapomenout na nejlepšího člena jejich rodiny - pětiměsíčního Lorenza. Lorenzo je totiž to nejvíc vysmátý mimčo, který jsem za dlouhou dobu viděla. Směje se na všechno a na všechny. Teda pokud se mu zrovna dostává dostatečný pozornosti. V opačným případě dokáže řvát do doby, než si ho zase někdo zase začne všímat. A řekla bych, že na konci léta bude umět mluvit minimálně pěti jazykama. My na něj šišláme česky, Claudio italsky, rádobyarabsky a kdovíjak ještě. No a pak je tu taky angličtina, němčina a samozřejmě ta francouzština. Z tý snad pochytí nejvíc. Aby mu pak rodiče rozuměli, až začne mluvit, žejo.
 |
| Lorenzo, když se zrovna nedožaduje pozornosti. |
Dalším nepostradatelným členem tu je Pierre. Každej asi znáte nějakou dobrou duši, která vám chce za každou cenu pomoct, i když pak ve výsledku nadělá víc škody, než užitku. Tak to je právě Pierre. Je mu osmdesát pět a je to dobrák od kosti. Ale jak říkám, ne vždycky jsou ty jeho dobrý skutky oceněný. Na koš v kuchyni nám věčně dával víko, který tam sice patří, ale co si budem povídat, je supernepraktický. Když běháte od stolů do kuchyně s poloprázdnejma talířema a chcete se co nejdřív zbavit zbytků jídla na nich, je jasný, že tam to víko rozhodně neuvítáte. Kdo jste někdy pracoval v pohostiství, budete mě jistě chápat. Díky. :) (Víko jsme nakonec schovaly, jinak to nešlo. Promiň, Pierre.)
Dalším zářným příkladem Pierrova dobráctví jsou balený kostky cukru. Dáváme je do takovejch krabiček s vyklápěcím krytem a když jdete někomu dělat čaj nebo kafe, dává se ke každýmu nápoji jedna zabalená kostka, maximálně dvě. Když vám ty krabičky ale doplní Pierre, máte smůlu, vypadne vám s tou jednou kostkou minimálně dalších pět.
Taky tu každýho popichuje a dává mu rady, co a jak dělat líp, než se dělá. A všichni ho poslouchaj, i když jsou to občas rady dosti nešikovný. Jednak z úcty k jeho věku a taky proto, aby od něj měli pokoj.
A blížíme se do finále. Naše šéfová se jmenuje Nicole. Má na starosti hlavně recepci a vede ji celkem organizovaně, to se jí musí nechat. Mluví plynně francouzsky, anglicky a německy. Bodejť by ne, když je to dcera Američana a Němky. Pochytila jsem během nějakýho rozhovoru akorát to, že se narodila v Německu a když jí bylo asi 10, odstěhovali všichni do Paříže. Jak přesně ale přišla k tý angličtině, to ještě nevím. Prej nějakej ten rok studovala v Americe nebo co. A taky tam má sestřenku Paige, která se za náma přijede v létě podívat.
Nicole je celkem fajn. Často šišlá na Lorenza a dělá na něj obličeje. Ale jako každá šéfová umí bejt i pěkná pruda. Občas nám vysvětluje úplně banální věci, jako bysme byly nějaký mentálky. Asi tady nejsou zvyklí na chytrý holky. Taky nám poslední dny "pomáhá" večer v restauraci. Pomoc to je ale jedině v případě, že je potřeba se zákazníkama řešit nějakej problém ve francouzštině. Jinak se nám tam spíš dost plete. Řekněme, že co se týče jejího systému na recepci, klobouk dolů, ale v restauraci neumí přemejšlet úplně prakticky. Je tam s náma jen pár dní, ale už teď s holkama přemejšlíme, jak ji odtamtud vystrnadit. Protože když pak máme kupu práce, akorát se nám tam motá a ptá se na věci, který už jsou dávno hotový.
No a pak je tady náš slavnej Claudio aka "I am the boss, I know everything." To je jedna z mála anglickejch vět, který zná. Jinak, abysme těch národností neměli málo, Claudio je napůl Ital a napůl Španěl. Ale narodil se nejspíš ve Francii, to jsem ještě nezjišťovala. Španělsky ale nemluví, jen italsky a francouzsky.
V italštině skládá písničky, ty si pak jezdí nahrát ke kamarádovi do studia do Marseille a vy je pak musíte poslouchat celou tříhodinovou cestu z letiště do kempu a pak při každý příležitosti, kdy se v kempu objeví někdo další z jeho známejch, aby se jim s nima pochlubil. Hell yeah. (To je ironie, kdo byste to nepoznali.) Jediný plus na tom je, že na konci léta třeba budem mluvit i italsky.
Co se týče manuálních prací, je celkem zručnej. Než jsme přijely, stihnul postavit před restaurací celkem velikej přístřešek, abysme mohly obsluhovat hosty i za deště. V restauraci postavil výtah na jídlo, protože kuchyň je o patro výš než bar a stoly a chodí se do ní po zabijáckejch schodech. A co jsme přijely, vidíme ho pořád někde něco opravovat nebo vylepšovat. Občas mu to teda trvá, to zas jo, ale nakonec je všechno tak, jak má bejt.
Pořád si z nás dělá srandu, vtípek sem, vtípek tam. Hostům tvrdí, že v Česku nemáme elektriku a svítíme si svíčkama a že chleba nám dovážej tvrdej z Německa. Věřte nebo ne, ale jednou mu to někdo fakt sežral.
A jak už jsem tu někde psala, vaří teď v kuchyni, protože kuchař nám dorazí až na začátku června. Hosti si jídla od něj chválej, což je dobře, ale občas maj s Leti v kuchyni takovej zmatek, že ani sami nevědí, který jídla pro kterej stůl už nám vydali a který ještě ne. Takže je pak protivnej, se vším tříská a držkuje. Chlap, no, co byste chtěli.
A to je o tý naší sestavičce asi tak všechno. Nás tři už znáte, takže víte, že my jsme na tom kempu to nejlepší, haha. :)
Co jsem ještě nezmínila a co se mi tady teda fakt líbí, jsou obědy a večeře. Oukej, je to hlavně proto, že se servíruje jídlo (i když ty zelený fazolky mi teda fakt už občas lezou krkem), ale taky je to z důvodu, že se vždycky u stolu sejdem všichni a jíme společně. Je to takový hezky "rodinný". To je asi jedna z výhod toho, že ten kemp není nějak extra velkej. :) Kdo znáte náš Červenokosteleckej Broďák, tak velikostně je na tom Chantemerle dost podobně. Jen s tím rozdílem, že je tu veškerý zařízení hezčí a udržovanější. A místo špinavýho rybníku tu teče řeka s krásně čistou (a brutálně studenou) vodou.
Nicole je celkem fajn. Často šišlá na Lorenza a dělá na něj obličeje. Ale jako každá šéfová umí bejt i pěkná pruda. Občas nám vysvětluje úplně banální věci, jako bysme byly nějaký mentálky. Asi tady nejsou zvyklí na chytrý holky. Taky nám poslední dny "pomáhá" večer v restauraci. Pomoc to je ale jedině v případě, že je potřeba se zákazníkama řešit nějakej problém ve francouzštině. Jinak se nám tam spíš dost plete. Řekněme, že co se týče jejího systému na recepci, klobouk dolů, ale v restauraci neumí přemejšlet úplně prakticky. Je tam s náma jen pár dní, ale už teď s holkama přemejšlíme, jak ji odtamtud vystrnadit. Protože když pak máme kupu práce, akorát se nám tam motá a ptá se na věci, který už jsou dávno hotový.
No a pak je tady náš slavnej Claudio aka "I am the boss, I know everything." To je jedna z mála anglickejch vět, který zná. Jinak, abysme těch národností neměli málo, Claudio je napůl Ital a napůl Španěl. Ale narodil se nejspíš ve Francii, to jsem ještě nezjišťovala. Španělsky ale nemluví, jen italsky a francouzsky.
V italštině skládá písničky, ty si pak jezdí nahrát ke kamarádovi do studia do Marseille a vy je pak musíte poslouchat celou tříhodinovou cestu z letiště do kempu a pak při každý příležitosti, kdy se v kempu objeví někdo další z jeho známejch, aby se jim s nima pochlubil. Hell yeah. (To je ironie, kdo byste to nepoznali.) Jediný plus na tom je, že na konci léta třeba budem mluvit i italsky.
Co se týče manuálních prací, je celkem zručnej. Než jsme přijely, stihnul postavit před restaurací celkem velikej přístřešek, abysme mohly obsluhovat hosty i za deště. V restauraci postavil výtah na jídlo, protože kuchyň je o patro výš než bar a stoly a chodí se do ní po zabijáckejch schodech. A co jsme přijely, vidíme ho pořád někde něco opravovat nebo vylepšovat. Občas mu to teda trvá, to zas jo, ale nakonec je všechno tak, jak má bejt.
Pořád si z nás dělá srandu, vtípek sem, vtípek tam. Hostům tvrdí, že v Česku nemáme elektriku a svítíme si svíčkama a že chleba nám dovážej tvrdej z Německa. Věřte nebo ne, ale jednou mu to někdo fakt sežral.
A jak už jsem tu někde psala, vaří teď v kuchyni, protože kuchař nám dorazí až na začátku června. Hosti si jídla od něj chválej, což je dobře, ale občas maj s Leti v kuchyni takovej zmatek, že ani sami nevědí, který jídla pro kterej stůl už nám vydali a který ještě ne. Takže je pak protivnej, se vším tříská a držkuje. Chlap, no, co byste chtěli.
 |
| Pracovní morálka - Claudio (nalevo) drtí Oliviera v dámě. |
A to je o tý naší sestavičce asi tak všechno. Nás tři už znáte, takže víte, že my jsme na tom kempu to nejlepší, haha. :)
Co jsem ještě nezmínila a co se mi tady teda fakt líbí, jsou obědy a večeře. Oukej, je to hlavně proto, že se servíruje jídlo (i když ty zelený fazolky mi teda fakt už občas lezou krkem), ale taky je to z důvodu, že se vždycky u stolu sejdem všichni a jíme společně. Je to takový hezky "rodinný". To je asi jedna z výhod toho, že ten kemp není nějak extra velkej. :) Kdo znáte náš Červenokosteleckej Broďák, tak velikostně je na tom Chantemerle dost podobně. Jen s tím rozdílem, že je tu veškerý zařízení hezčí a udržovanější. A místo špinavýho rybníku tu teče řeka s krásně čistou (a brutálně studenou) vodou.
Žádné komentáře:
Okomentovat