Jsme v mezidírčí. To
znamená, že každá z nás jsme mezi dírkami na pásku u kalhot. Třetí díra je
málo, ale čtvrtá už zase moc. Těžko říct, jestli hubneme nebo jen z neustálého
drhnutí něčeho nám narostly bicáky, takže ten pásek dokážeme lépe stáhnout. Tak
jako tak, co se týče stravování, je to tu trošku divočina. O společných obědech
a večeřích už tu byla několikrát řeč, takže vás ušetřím toho trápení.
(Mimochodem, včera byly k obědu zelené fazolky.) Málo kdo tu snídá,
většinou se odbudou kafem a cigaretou, tudíž kdybychom si nevybrečely každé
ráno bagetu, asi bychom až do poledního sušily hubu. Co se týče nějakých svačin
(já vám, že to zní jako ze školky: sváča dopoledne, obídek, spaní po obídku,
sváča odpoledne a pak domů – ach, to byly časy), to se tady taky nevede. To ale
není žádná katastrofa, jen jde o to zvyknout si na jiný režim. Terka s tím
měla asi největší problém – hlavně s dlouhými prolukami mezi jednotlivými jídly:
„Já jsem zkrátka zvyklá jíst míň a častějc, tohle je hrozný…“ (Jezte pravidelně
v menších porcích, doporučuje 9 z 10 dietologů – konec reklamní
přestávky)
Navíc jsme holky mlsný a často
nás tu honí chuť na sladké, kterou bohužel jen tak neukojíte.
Můžete namítnout, proč si něco
nekoupíme samy, přece nejsme na konci světa a přece nás v kempu nikdo
nedrží, když máme práci hotovou. Pravda, pravda… Ale do nejbližšího obchodu je
to daleko (a ještě nevíme kudy tam). Na nákup se jezdí cca 1 týdně a to většinou
v době, kdy pracujeme… Přesto se nám nedávno podařilo procpat se do auta a
hurá do civilizace! Po překonání prvotního odporu k tomu, že bude řídit
ožrala Stefan, a taky po rozdýchání faktu, že u tý autokraksny, kterou se
jezdí, nejdou pořádně zavřít zadní dveře, jsme za chvíli dorazili do místního
marketu.
Plán byl jasný: vzít útokem
regály s kosmetickými produkty, dále obsadit uličku s čokoládou,
načež se vrhnout na chipsy a preclíky. Chvíli jsme přemýšlely, zda vykopat
zákop u regálu ovocných sirupů nebo až těsně u pokladen, kde jsou žvýkačky a
bonbóny… Co naplat, válka je strašná věc a válka s mlsnou ještě horší. Ani
nám nevadilo, že jsme nenamalované a sotva jsme si stihly převlíknout pracovní
tepláky. Když o tom zpětně přemýšlím, musel na nás být docela pohled v čele
s tím ochlastou… Nakoupeno, úhledně srovnáno do tašek. "Běžte klidně k autu, je odemčené... Ono vlastně nejde už ani zamykat." prohodil Stefan, když jsme na něj chtěly počkat, než zaplatí svůj nákup. Cesta zpátky byla
klidná s jemným odérem vodky a v pozadí hrála hudba rádia Chérie FM.
A na závěr obligátní fotka Manga, ten čokl je totiž hrozně fotogenickej...
Žádné komentáře:
Okomentovat