Dobře, dobře, dobře… Chvíli tady bylo ticho. Ale ještě
žijeme, jen ta naše wifi občas skomírá… A taky není čas, protože jsme od našeho
příjezdu pořád v jednom kole (a to ještě ani není sezóna – merde!). Ale k tomu
se dostanu.
Poté, co nás pilot bezpečně dopravil do Marseille a my se
šťastně shledaly s našimi zavazadly, která přežila transfer bez úhony,
domluvený odvoz nás dopravil až na hotel v centru města. Formality, formality
a výtah už nás a vláčí do čtvrtého patra. No dobře, nejdřív jsme dojely do
sklepa, kde jsme překvapily partu uklízeček. Ta nejmenší a nejstarší z nich
nám pak musela ukázat, jak to správně zmáčknout, abychom se dostaly na naše
patro. Následovalo hrabání v kufru pro hadry na převlečení… Tak třeba já s krosnou
na nádech jsem už dopředu tušila, že to bude průser. Jak dobře a úsporně jsem
si sbalila, tak abych se mohla převléct do něčeho vhodnějšího (natož si vzít
jiné boty), musela jsem všechno vyndat ven. Tři minuty po našem příchodu na
pokoj tak Víchová už stihla udělat v jednom koutě hromadu svýho oblečení!
Slušnej výkon.
Když jste v Marseille, tak prostě musíte jít na
Notre-Dame de la Garde. Je to nádherná bazilika, ale stojí na tom nejprudším a
nejvyšším kopci v okolí… Ale tak vyškrábali jsme se tam, zpocený, uřícený,
protože do nás pralo slunce. Já s Terkou jsme jako správný turistky začaly
fotit a Áďa, která baziliku navštívila už potřetí a podle jejích slov už „do
psí prdele naposledy“, šla hledat stín a chlad dovnitř. Za chvíli jsme Áďu
došly, zapálily jsme v předsálí nějaké ty svíčky pro štěstí (za euro
jedna, tak to musí fungovat!) a pak šly dál do baziliky. Tam se odehrával
nějaký program pro mladé věřící. Pár dam s kytarou zpívaly písničky a na
refrén kupa malých křesťánků zvedala ruce nad hlavu a vzývala pána, aby je vzal
pod svou ochranu. Nebudu vám lhát, bylo to chytlavý…
Co bylo taky zajímavé, tak jsme konečně v plné kráse mohly spatřit la brume, mlžný opar nad mořem, na který nás upozornil už taxikář vezoucí nás z letiště.
Cestou z kopce jsme si daly kafe a zmrzlinu a pak už
jsme zalezly zpátky na hotel, abychom si trochu oddechly. Večer nás Claudio,
budoucí šéf, vzal na sushi a pak zase odvezl do hotelu, protože do kempu jsme
měly s ním jet až ráno. Zbytek večera jsme strávily s růžovou bohemkou, kterou
Terka propašovala z Čech a kterou nám klimatizace v pokoji příjemně
vychladila.
Žádné komentáře:
Okomentovat